neděle 21. prosince 2014

Ohlédnutí za vánoční klavírní besídkou 14.12.2014

V podvečer třetí adventní neděle 14.12.2014 se v Uhříněveském muzeu konala naše tradiční akce: klavírní besídka mých žáků a studentů. Hráli jsme tentokrát v kulisách vpravdě vánočních: poslouchali nás Marie i Josef s Ježíškem skoro v životní velikosti spolu se všemi anděli a zvířátky.

Vstřícně naladěnému publiku složeného z rodičů, prarodičů, kamarádů a dlouholetých příznivců se představili žáci začínající i pokročilí. Palce jsme drželi samozřejmě všem, ale já osobně obzvláště těm, pro které naše besídka znamenala první veřejné vystoupení. Chce to kuráž, jsou to nervy, ale výsledek stojí za to a podobné zkušenosti se určitě budou v pozdějším životě hodit.

Ráda bych také vyzvedla výkon sourozeneckého dua Martina a Káji Humešových. Čtyřruční hra je náročný obor, obzvlášť, když se nehraje jen s paní učitelkou. Člověk se musí umět dohodnout, nerozhádat se, hbitě reagovat na spoluhráče a nakonec jedno důležité poznání: když už kritizuji, tak raději jenom sebe..

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem účinkujícím, se všemi se mi moc pěkně pracuje, tak i obecenstvu za skvělou atmosféru na koncertě, a také všem rodičům, kteří doma umožňují dětem systematicky a soustředěně pracovat.

Pod článkem naleznete videoukázky, takže můžete posoudit sami, jak si vedeme.

Pohodové a radostné vánoční svátky přeje LM



Sofie Fialová: Pojďte, chlapci, k nám
Sofie Fialová: Pásli ovce valaši
Sofie Fialová: BGS: 4,5, Píseň
Ondra Krátký: BGS: 1,2,3
Vláďa Klemenc: Hurník: Pavoučí menuet
Martin a Kája Humešovi: Němec: Rozmar + Jak jsi krásné, neviňátko
Kristýna Pecková: Emonts: Loch Lomond
Adam Rott: Kirchberger: Allegro
Adam Rott: Schönmehl: The Somersault King
Natálie Klemencová: Hradecký: Vláček
Natálie Klemencová: Pachelbel: Canon D dur (fragment)



čtvrtek 13. listopadu 2014

Pozvánka na adventní koncert

Vážení rodiče, přátelé a příznivci,

ráda bych vás pozvala na naši tradiční předvánoční akci. Koncert našeho klavírního dua spolu s besídkou klavírních žáků a studentů se bude konat v neděli 14. prosince 2014 od 16 hodin ve spolkové místnosti Uhříněveského muzea.

Těšíme se na vás. Děti jsou vítány. Dobrovolné vstupné bude věnováno muzeu.

UHŘÍNĚVESKÉ MUZEUM, NE 14.12.2014

PROGRAM:

od 16 hodin: Klavírní duo Lenka Mašindová, Petr Mareček, jako host Anna Jircová - zpěv

A. Dvořák: Slovanský tanec op.72 č.16
A. Dvořák: Slovanský tanec op.72 č.14

W.A. Mozart: Klavírní sonáta na čtyři ruce G dur, KV 357
Allegro
Andante

D. Milhaud: Scaramouche, klavírní suita na dva klavíry, III.věta Brazileira

Francouzské písně a šansony


od 17 hodin: sólová i čtyřruční vystoupení začínajících i pokročilejších žáků a studentů

Předpokládaný konec cca v 18:00.

úterý 30. září 2014

Pozitivní přístup

Skeptickému Evropanovi je na americkém pozitivním přístupu k životu stále cosi  podezřelého: "Život přece není vždy jen Great! Excelent! spíše naopak. Člověk se stále necítí Fine a Cool! To mám pokrytecky lhát a něco stále předstírat?" To byly také moje vlastní námitky. Ne, nejde o předstírání a přetvářku, hraní si na něco, co neexistuje.  V tomto článku bych ráda poukázala na velký potenciál, který má využití pozitivního přístupu při výuce, ale i ve výchově.

Když používám termín "pozitivní přístup", mám na mysli multioborový způsob řešení problémů, vycházející z filozofie utilitarismu a pragmatismu: neřeším a netrápím se tím, co se nedá změnit, ale pracuji na tom, co se změnit dá, odstraňuji následky, nerozebírám vinu, kdo za to může. Veškeré vlastní úkony sleduji optikou užitečnosti - k čemu to bude dobré? Změní se tím něco? Prospěje to něčemu?

Například: dítě rozleje po stoprvé plnou sklenici šťávy. Místo našeho obvyklého: "Já ti to říkala! "(neužitečné hodnocení: měla jsem pravdu a ty ne) "Dávej přece pozor!" (pozdní upozornění - už se stalo) "Ty jseš ale nemehlo!" (hodnocení týkající se osoby, ne věci) může nahradit konstruktivnější: "Rozlil jsi pití? Tak to běž utřít." (konstatování stavu a návod k řešení).

Poprvé jsem se s tímto pozitivním přístupem setkala v systemické psychoterapii (přístup orientovaný na cíl, vyjadřující respekt ke klientovi, krásu profese - psychoterapie nemá bolet, sledující užitek pro klienta) a dále v mezioborové metodě VTI - videotréninku interakcí, která je založena na natáčení běžných, všedních, opakujících se vzorců naší komunikace. Terapeut je analyzuje spolu s klientem, staví na tom, co funguje a naopak odbourává vzorce, které se ukazují jako nefunkční. Tato metoda má široké uplatnění, může se využívat v psychoterapii, sociální práci (práce se seniory, problémovými rodinami) i pedagogice (komunikace učitele s žáky, komunikace mezi žáky navzájem etc.)

Ze sociologické teorie zase můžeme aplikovat tzv. Thomasův teorém, který říká: "Je-li situace definována jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích". Někdy se této poučce říká sebenaplňující se proroctví: v sociálním světě je často důležitější význam a očekávání, která lidé daným situacím připisují, než jejich objektivní, reálný stav.  Jejich očekávání ovlivňuje jejich následné jednání. Robert Merton ve svém článku o tomto jevu popisuje příklad studenta, který se připravuje na zkoušku. Pokud si situaci definuje tak, že ji udělat nemůže, je to příliš těžké, nad jeho možnosti, bude tomu odpovídat i studentova příprava - bude liknavá, protože bude dopředu počítat s tím, že stejně neuspěje. Zatímco v opačném případě, kdy bude očekávat, že uspěje, udělá vše pro to, aby tomu tak opravdu bylo. Tudíž pokud se i ve vyučování budeme zaměřovat na to, co nám jde dobře, budeme posilovat pozitivní zpětnou vazbu a motivovat tím studenty v další přípravě. Neznamená to však, že bychom nemohli být kritičtí a přehlíželi chyby - existuje však spousta způsobů, jak věcnou kritiku sdělovat, jak o ní hovořit, jak k ní přistupovat. 

Při přemýšlení o pozitivním přístupu ale nejprve musíme překonat několik zažitých stereotypů:
  1. "Buď je učitel/ka hodná a nic nenaučí nebo je přísná, ale naučí." Jsem osobně přesvědčena o tom, že lze být "hodná" (ve smyslu respektující, empatická, podporující, motivující) i "náročná na výkon" (každý dělá podle svých schopností své maximum). Oddělujme vztah k žákovi od pravidel a požadavků při výuce.
  2. "Lidský přístup znamená synonymum pro lajdácký, nedbalý, povrchní, nekvalitní" Student i učitel jsou lidé, a to lidé chybující. Ještě to není tak dávno, kdy se člověk na hodinách pedagogiky dovídal, že učitel nemůže přiznat, že něco neví nebo že udělal chybu!!! Domnívám se naopak, že z chybování můžeme vytěžit maximum: ze své praxe vím, že všechny děti milují úlohy typu: najdi chybu a oprav ji. A nic nepotěší žáka víc, než když může opravit pana/ní učitele/lku. Situace, kdy můžeme ocenit žákovu všímavost a pozornost a zároveň připustíme svou omylnost a ještě poděkujeme za upozornění, posilují vzájemný vztah důvěry, uznání a vzájemného respektu. Je to tak perfektně fungující situace, že se přiznám: někdy udělám tu a tam chybu schválně. Navíc v dnešní době, kdy trpíme záplavou informací, které si musíme nějak přebrat a zpracovat, je podle mého názoru naopak velmi rozumné i užitečné využít situací, kdy nás může poučit žák, kdy je to takříkajíc obráceně. A pokud byl vznesen dotaz a my nevíme, není žádná ostuda připustit to. Důležité je vyhledat si tu informaci, a pak o tom se studenty diskutovat, třeba jak získávat důvěryhodné informace z ověřených zdrojů.
  3. "Nesmíme žáky přechválit, aby si o sobě moc nemysleli" Není člověk, pro kterého by nebyla důležitá pochvala, byť v různém balení a týká se to dětí i dospělých. Už v klasické Maslowově teorii o hierarchii potřeb zaujímá důležité místo sociální potřeba ocenění. Oním oceněním nemusí být jen slovní pochvala, dobrá známka nebo písemné hodnocení, ale třeba svěřený důležitý úkol, svěřená důvěra. Občas se setkávám i s odmítnutou pochvalou: "Ale ne, to nebylo dobré, bylo to strašné..." Více se setkávám u dětí s příliš nízkým sebevědomím, než s příliš vysokým. Asi se v našich krajích budeme muset ještě naučit přijímat pochvalu. Protože když ji odmítnu, dávám tím vlastně najevo, že si nevážím soudu druhého člověka. Že je pro mě bezcenné, i když to tak vlastně vůbec není.
Pozitivní přístup zároveň určitě neznamená, že bychom chyby přehlíželi: jsou věci, které chceme a potřebujeme zlepšovat, ale nemusíme o nich mluvit negativně, záleží na úhlu pohledu. Často je to jen otázka formulace: výroky typu: "tady je chyba, zase špatně, tak ne, to nejde" můžeme snadno nahradit pozitivní, konstruktivní konotací: "tohle můžeme ještě zlepšit", "tady je potřeba zapracovat", "budeme se soustředit na.." Někdy stačí upozornit otázkou, ty také žádná hodnotící znaménka nemají: "pozor - jak to bude?" a "co s tím uděláme?" "co by bylo potřeba?".

Napadá mě hudební příměr: hudební klíče jako možné přístupy k životu. V klavírní literatuře zapisujeme skladby ve dvou klíčích (basový klíč pro hluboké tóny, houslový klíč pro vyšší tóny), z důvodu velkého tónovému rozsahu nástroje. Čtení téhož notového zápisu znamená něco úplně jiného v houslovém a něco jiného v basovém klíči. Záleží na naší optice. Když si spleteme klíč (a to se může stát velmi snadno), nedává nám to v kontextu skladby smysl. Což ale neznamená, že to je úplný nesmysl, jen jsme neměli ten správný úhel pohledu, tu správnou šifru. Přeji všem čtenářům, aby se jim dařilo nalézat klíče, které by jim otevřely dveře k lepším výkonům i spokojenějšímu životu prostřednictvím pozitivního přístupu.

P.S. Tolik k teorii, a teď k praxi, tam to je mnohem pestřejší...

úterý 16. září 2014

The Best of the School Year 2013/14

Zvukové nahrávky nejsou jen pěkným výstupem pro rodiče na konci školního roku, tvoří důležitou součást učebního procesu  a můžeme je využít hned v několika ohledech:


  • nahrávky poskytují důležitou zpětnou vazbu studentům: máme možnost  si v klidu poslechnout sami sebe, nezaujatě a s odstupem rozebrat nejrůznější aspekty naší hry, srovnávat různé verze nahrávek, sledovat  zlepšení, všimnout si opakujících se chyb. Zkrátka můžeme analyzovat věci, které nám "naživo" uniknou, protože při hraní samotném se soustředíme na příliš úkolů najednou (rytmus, melodie, dynamika, prstoklad etc.)
  • odbourávání svazující trémy: proces nahrávání je sám o sobě docela stresující situací. Když je člověk nahráván, chce přirozeně podat co nejlepší výkon. Paradoxně čím více se někdy snažíme, tím méně se nám to daří. I když situace nahrávání není tak vypjatá, jako veřejné vystupování, hodně se tomu blíží. Nejistota často pramení ze situací, které nezažíváme moc často, jsou spíše výjimečné a nám na nich hodně záleží. Proto se v hodinách  snažím z těchto "výjimečných" okamžiků udělat "běžné, všední" okamžiky: okamžiky, které žáci důvěrně znají, ví, co obnáší a nemusí se jich proto obávat.
  • posilování vnitřní motivace: hudba je krásné abstraktní umění, žije přítomným okamžikem, a proto jsme rádi, když můžeme tuto krásu zaznamenat. Obzvláště, když jsme si vědomi toho, že bez další práce zakrátko ztratíme hodně z toho, co jsme těžce nadřeli. Děti jsou často sami překvapené, kolik skladeb za uplynulý rok zvládly a dobrý pocit z toho, co vše už umí jen povzbudí jejich chuť učit se a zvládat nové, náročnější úkoly.


Zde si můžete poslechnout ukázky nahrávek, které jsme s dětmi i se staršími studenty pořídili v průběhu loňského školního roku. (Skladby jsou seřazeny abecedně podle jmen studentů, nikoliv podle hráčské vyspělosti.)


Skladby v MP3

úterý 9. září 2014

Čtyři ruce zmohou více aneb chvála čtyřruční hry

"Čtyřručky" patří k nejoblíbenějším skladbičkám na našich koncertech: milují je děti, posluchači i já jako učitel. Proč tomu tak je? Podíváme se na tuto otázku podrobněji ze strany žáků i učitele.

Přínos pro žáky viděný jejich očima:

  • při veřejném vystupování mají děti menší trému ("nejsem na to sám"), můžeme říci, že obecně platí nepřímá úměra: čím menší tréma, tím větší sebedůvěra při hraní ("i když udělám chybu, nějak si už poradím, někde se napojím..").
  • radost ze společného muzicírování: "dvacet prstů zmůže víc než deset" - i když hraje učitel se žákem, je to partnerský vztah, který se zakládá na aktivní roli obou hráčů, společně vzniká lepší kvalita, není to prostý součet obou partů
  • "více muziky" i naprostý začátečník může zažít potěšení z širokého tónového rozsahu klavíru, bohatého barevného zvuku a vícehlasosti.
Pro úplnost musíme dodat i slabé stránky: "doma je to větší nuda" - při domácí přípravě se nejprve musí perfektně nacvičit  samostatný part. Ale i tady máme své zbraně: rodinná, sourozenecká dua nebo využití moderní technologie (vlastníci digitálních klavírů si mohou nahrát part druhého hráče).

Přínos pro žáky viděný očima učitele:

  • větší rytmická přesnost: na rozdíl od sólové hry se při čtyřruční hře žádná rytmická nepřesnost neschová, vše je hned slyšet (tzv. "jsme rozlezlí" akordy nezní v zákrytu apod.)
  • aktivní spolupráce s učitelem/jiným hráčem: žáci si cvičí svou schopnost rychle reagovat na to, co hraje druhý hráč (odstíny dynamiky, reakce na chyby: chytnout se bez přerušení, více se vyznat ve skladbě).
  • partnerství: oba hráči jsou stejně důležití. V některých částech skladby dominuje jeden hráč, v jiných částech druhý hráč a naopak.
  • motivace pro úplné začátečníky: hrajeme na tři ruce (začátečník jednou rukou), ale dohromady je to už pěkná muzika!

Za sebe mohu dodat jediné, sdílená radost znamená větší radost, i já si s dětmi a studenty moc ráda zahraji a raduji se společně s nimi z pěkného výsledku.





neděle 31. srpna 2014

Specifika výuky v oblasti umění


V počítači jsem našla práci, kterou jsem napsala před 14 lety ještě na škole, bohužel mi přijde stále aktuální. Jen některé věci se zvolna mění, například podíl chlapců a dívek ve výuce, nyní se blížíme genderové rovnosti...
SPECIFIKA VÝUKY V OBLASTI UMĚNÍ.pdf

O zvukovém smogu

Stejně tak, jako nikde v civilizovaném světě nenajdete místo, kde by byla naprostá tma, tak stěží najdete místo, kde by bylo naprosté ticho. Absence nežádoucích zvuků začíná být pro mnoho lidí hodnotou sama pro sebe a jedním z faktorů, jimiž hodnotí svou kvalitu života.

Popudem k napsání této úvahy jsou mé (jinak celkem běžné) zážitky:
Zážitek č.1: přijdu do kavárny hrát na vernisáž, ale nikoho nenapadne vypnout rádio. Obsluha vůbec nevnímá, a po upozornění je upřímně překvapená, že něco hraje.
Zážitek č.2: člověk se setká s přáteli a chce si s nimi v klidu, nerušeně popovídat v kavárně. Najít ale podnik, ve kterém by nic nehrálo, je tvrdý oříšek. Mnohdy stačí poprosit obsluhu, většinou ji však tento požadavek zaskočí: "Vám to vadí??"

V úvodních hodinách se s dětmi dostávám také k cvičení "Posloucháme ticho". Je to průprava ke zvýšení koncentrace obecně i ke zvýšení sluchového soustředění. (V normální situaci je totiž naším dominantním smyslem zrak - vnímáme jím až 80% veškerých informací). Děti leží v klidu na podložce se zavřenýma očima a poslouchají "ticho". Pak si o tom společně povídáme: "...ono to vlastně nebylo vůbec ticho!"...slyší hodiny, déšť, chodce a auta na ulici, ptačí zpěv, náš dech, kašlání etc. Postupně docházíme společně k tomu, že ticho a zvuk jsou dvě spojené nádoby, které bez sebe nemohou existovat. Je to míra jednoho kontinua. Abychom zvuk vnímali, potřebujeme ticho - a naopak. Stejně tak hudba využívá obojího - máme značky pro tón (noty) a značky pro ticho - pausu (pomlky). Kdybychom nevnímali ticho, nedokážeme vnímat ani zvuk. Z protikladu tónů a pomlk tvoříme hudbu, ale i řeč.

Hovořila jsem o tom, že ticho a zvuk je jedno kontinuum. Na jednom pólu je naprostá absence zvuku, na druhém totální přemíra zvuků - paradoxně ve výsledku na obou pólech neslyšíme nic. Frustrují nás obě situace: naprosté ticho vnímáme jako "nepřirozené", jsme zvyklí, že vždy "něco" slyšíme: vlastní tělesné projevy, zvuky věcí z našeho nejbližšího okolí, hlasy živé přírody. Absence jakéhokoliv zvuku navozuje tísnivý pocit, že něco není v pořádku. I druhá situace je tísnivá: naprostá přemíra zvuků nás ohlušuje, dezorientuje a zahlcuje naše smysly a znemožňuje komunikaci. Oproti tomu "známé" zvuky mohou navodit pocit bezpečí a jistoty. Například se můžeme zaměřit na zvuky našeho domova, jaké zvuky nám napoví, že jsme doma? 

Zvuky zkrátka patří k životu jako jeden ze základních životních projevů. Řečeno čapkovsky: všechno to mumlání, sípání, chrčení, kvičení, řvaní, bublání, tikání, vrzání, pískání, dunění, hraní, zpívání, brumlání, kašlání, frkání, fňukání, kvílení, vrčení, mňoukání, frkání, pípání, hudrání, funění, volání, smrkání, mluvení, hřmění, hýkání, šumění, křupání, škrundání, lomození, břinkání, bouchání, mlaskání, odbíjení, hulákání patří k životu jako naše prostředky komunikace a orientace v prostředí. Záleží však na míře. Na jedné straně tu již dávno máme zdravotní normy, které určují maximální výši hluku  (a také vzrůstající počet občanskoprávních sporů ohledně hlukového znečištění týkající se většinou průmyslového, automobilového a leteckého provozu), na druhé straně tu máme zvukový smog, o kterém se moc nemluví, a který všichni většinou pasivně přijímají: nekončící reklamy, vlezlé koledy v supermarketech, nonstop zapnutá rádia v restauracích....

Leckdo asi namítne, že zvukovou kulisu potřebuje, je na ni zvyklý a potřebuje ji ke koncentraci na učení, na práci. Samozřejmě, pro každého jsou ideální jiné pracovní podmínky. Já patřím do skupiny lidí, kteří oceňují ticho, nebo řekněme-li přesněji určitou míru ticha. Ticho je pro mě hudbou nejkrásnější - hlavně od té doby, co mám děti a více se věnuji muzice.

Touto úvahou jsem spíš chtěla upozornit a zamyslet se nad tím, kdy, jak a co posloucháme, zda to vůbec chceme poslouchat a zda to stojí za poslouchání. Třeba zní i něco, co v nepřehledném hluku vůbec neslyšíme...a nemluvíme také někdy zbytečně? Stojí to, co říkáme za poslouchání?

čtvrtek 31. července 2014

Klavírní jaro v muzeu

V nedělním odpoledni 25. května 2014 od 16 hodin se v Uhříněveském muzeu uskutečnilo tradiční klavírní vystoupení mých soukromých žáků a studentů, kteří předvedli vstřícně naladěnému publiku výsledky své práce za uplynulé pololetí. Děkuji všem rodičům, prarodičům a přátelům za vytvoření skvělé atmosféry, při níž děti tréma nesvazovala, ale naopak spíše povzbuzovala k ještě lepším výkonům.

Představili se jak začínající, tak pokročilí pianisté, sólový klavír doplnila velmi oblíbená čtyřruční hra. Lyrický úvod patřil našemu hostu, Aničce Hrabětové, žačce paní učitelky Marty Marečkové, dále vystoupili Vládík a Natálie Klemencovi, Martin a Karolína Humešovi, Tadeáš Švadlenka, Kristýna Pecková a Adam Rott. Program vyvrcholil procítěnou první větou z Beethovenovy klavírní sonáty „Měsíční svit“ a náladovkou „The River Flows in You“ od Yirumy  v podání Patricie Striežencové. Klavírní duo Lenka Mašindová a Petr Mareček předneslo Slovanský tanec č.16, Mozartovu klavírní sonátu D dur pro čtyři ruce a nakonec první část „Vif“ ze skladby „Scaramouche“ od Dariuse Milhauda na dva klavíry.

V programu zazněly skladby známých skladatelů (Vivaldi, Händel, Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák), ale i autorů, s nimiž se na koncertních pódiích nesetkáváme  –  například Hopp, Burgmüller. Byli to skladatelé, dirigenti, kantoři, po kterých nám zůstala zejména instruktivní literatura pro děti a to tak rozkošná, že některé skladbičky jsou v permanentní oblibě u mě i u dětí. Nebo například Antonio Diabelli, jehož dílka také hrajeme, se proslavil nejvíce jako zdatný hudební vydavatel  a  manažer. Velký úspěch u publika mají rovněž zaručeny jazzové kousky od Emila Hradeckého, úsměvná moderna Ilji Hurníka či Ebenovy úpravy lidových písní.

Chtěla bych pochválit všechny děti, jak zvládly vypjatou situaci veřejného vystupování a zejména, jak se vypořádávaly s chybami. Chybovat je lidské, ať se sebevíc připravujeme, výpadek koncentrace může přijít a my s tím počítáme a pracujeme. Hudba probíhá v čase, radovat se z melodie znamená, že si spojujeme uplynulé s právě přítomným a předvídáme budoucí. Naopak chyba je pouze okamžik, statický výřez z celku, takže když nezpanikaříme, plynule pokračujeme a navážeme v opěrném bodě, vyznění celé skladby není vůbec ztraceno. Berme to jako naši „pihu na kráse“.

Ráda bych chtěla poděkovat také našim ochotným obracečkám not, Natálce Klemencové a Lucii Jírovcové, značným dílem přispěly k naší herní pohodě.  Je to nenápadná, nevděčná, ale zato velmi důležitá role.

                Těším se na společné hudební setkání v adventním čase