neděle 31. srpna 2014

Specifika výuky v oblasti umění


V počítači jsem našla práci, kterou jsem napsala před 14 lety ještě na škole, bohužel mi přijde stále aktuální. Jen některé věci se zvolna mění, například podíl chlapců a dívek ve výuce, nyní se blížíme genderové rovnosti...
SPECIFIKA VÝUKY V OBLASTI UMĚNÍ.pdf

O zvukovém smogu

Stejně tak, jako nikde v civilizovaném světě nenajdete místo, kde by byla naprostá tma, tak stěží najdete místo, kde by bylo naprosté ticho. Absence nežádoucích zvuků začíná být pro mnoho lidí hodnotou sama pro sebe a jedním z faktorů, jimiž hodnotí svou kvalitu života.

Popudem k napsání této úvahy jsou mé (jinak celkem běžné) zážitky:
Zážitek č.1: přijdu do kavárny hrát na vernisáž, ale nikoho nenapadne vypnout rádio. Obsluha vůbec nevnímá, a po upozornění je upřímně překvapená, že něco hraje.
Zážitek č.2: člověk se setká s přáteli a chce si s nimi v klidu, nerušeně popovídat v kavárně. Najít ale podnik, ve kterém by nic nehrálo, je tvrdý oříšek. Mnohdy stačí poprosit obsluhu, většinou ji však tento požadavek zaskočí: "Vám to vadí??"

V úvodních hodinách se s dětmi dostávám také k cvičení "Posloucháme ticho". Je to průprava ke zvýšení koncentrace obecně i ke zvýšení sluchového soustředění. (V normální situaci je totiž naším dominantním smyslem zrak - vnímáme jím až 80% veškerých informací). Děti leží v klidu na podložce se zavřenýma očima a poslouchají "ticho". Pak si o tom společně povídáme: "...ono to vlastně nebylo vůbec ticho!"...slyší hodiny, déšť, chodce a auta na ulici, ptačí zpěv, náš dech, kašlání etc. Postupně docházíme společně k tomu, že ticho a zvuk jsou dvě spojené nádoby, které bez sebe nemohou existovat. Je to míra jednoho kontinua. Abychom zvuk vnímali, potřebujeme ticho - a naopak. Stejně tak hudba využívá obojího - máme značky pro tón (noty) a značky pro ticho - pausu (pomlky). Kdybychom nevnímali ticho, nedokážeme vnímat ani zvuk. Z protikladu tónů a pomlk tvoříme hudbu, ale i řeč.

Hovořila jsem o tom, že ticho a zvuk je jedno kontinuum. Na jednom pólu je naprostá absence zvuku, na druhém totální přemíra zvuků - paradoxně ve výsledku na obou pólech neslyšíme nic. Frustrují nás obě situace: naprosté ticho vnímáme jako "nepřirozené", jsme zvyklí, že vždy "něco" slyšíme: vlastní tělesné projevy, zvuky věcí z našeho nejbližšího okolí, hlasy živé přírody. Absence jakéhokoliv zvuku navozuje tísnivý pocit, že něco není v pořádku. I druhá situace je tísnivá: naprostá přemíra zvuků nás ohlušuje, dezorientuje a zahlcuje naše smysly a znemožňuje komunikaci. Oproti tomu "známé" zvuky mohou navodit pocit bezpečí a jistoty. Například se můžeme zaměřit na zvuky našeho domova, jaké zvuky nám napoví, že jsme doma? 

Zvuky zkrátka patří k životu jako jeden ze základních životních projevů. Řečeno čapkovsky: všechno to mumlání, sípání, chrčení, kvičení, řvaní, bublání, tikání, vrzání, pískání, dunění, hraní, zpívání, brumlání, kašlání, frkání, fňukání, kvílení, vrčení, mňoukání, frkání, pípání, hudrání, funění, volání, smrkání, mluvení, hřmění, hýkání, šumění, křupání, škrundání, lomození, břinkání, bouchání, mlaskání, odbíjení, hulákání patří k životu jako naše prostředky komunikace a orientace v prostředí. Záleží však na míře. Na jedné straně tu již dávno máme zdravotní normy, které určují maximální výši hluku  (a také vzrůstající počet občanskoprávních sporů ohledně hlukového znečištění týkající se většinou průmyslového, automobilového a leteckého provozu), na druhé straně tu máme zvukový smog, o kterém se moc nemluví, a který všichni většinou pasivně přijímají: nekončící reklamy, vlezlé koledy v supermarketech, nonstop zapnutá rádia v restauracích....

Leckdo asi namítne, že zvukovou kulisu potřebuje, je na ni zvyklý a potřebuje ji ke koncentraci na učení, na práci. Samozřejmě, pro každého jsou ideální jiné pracovní podmínky. Já patřím do skupiny lidí, kteří oceňují ticho, nebo řekněme-li přesněji určitou míru ticha. Ticho je pro mě hudbou nejkrásnější - hlavně od té doby, co mám děti a více se věnuji muzice.

Touto úvahou jsem spíš chtěla upozornit a zamyslet se nad tím, kdy, jak a co posloucháme, zda to vůbec chceme poslouchat a zda to stojí za poslouchání. Třeba zní i něco, co v nepřehledném hluku vůbec neslyšíme...a nemluvíme také někdy zbytečně? Stojí to, co říkáme za poslouchání?