O potlesku

 

Potlesk tvoří nedílnou a velmi důležitou součást každého koncertu klasické hudby: hudebníci zahrají, zazpívají a publikum je odmění potleskem. Nic složitého, řeknete si. Když se ale na tento fenomén podíváme blíže, můžeme zjistit, že situace není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Kdy tleskat a kdy ne?

Předně vyvstane otázka: Kdy tleskat a kdy ne? V případě neškoleného publika složeného z přátel a místních lidí, které navštěvuje koncerty našeho amatérského sboru, je to často prekérní problém. Nadšené tleskání v nevhodný čas si totiž vyslouží jedině zamračené pohledy poučenějších posluchačů a jednoznačné gesto dirigenta. „Proklatý zkostnatělý rituál!“ může si pomyslet „provinilec“ nadobro odrazený od dalších pokusů vyjádřit svůj názor tímto formálně institucionalizovaným způsobem.

Přesné zásady potlesku však nejsou výrazem nějakého intelektuálního snobství, neboť mají důležitý praktický i estetický smysl. Mnoho skladeb je rozčleněno do více částí a konkrétně pro sbor je často klíčové čistě nasadit úvodní tóny následující části podle závěrečného akordu části předchozí. Zlaté pravidlo TLESKAT AŽ PO SKONČENÍ CELÉ SKLADBY navíc umožňuje posluchačům ocenit skladbu jako celek, vnímat jednotlivé části v dalších souvislostech, vychutnat ticho naplněné významem.

Pro nejisté posluchače však máme několik snadných indicií, které jim pomohou v orientaci. Předně zmiňme program: tištěný letáček zpravidla obsahuje podrobné informace o uváděných skladbách a navíc je to též ideální úniková možnost pro nudící se posluchače („když už ztratím soustředění, aspoň si počtu“ …. pro ty, kteří je potřebují, nezapomeňte si příště vzít s sebou na koncert brýle, možná je budete potřebovat:-).

Další možností je řídit se chováním ostatních lidí v publiku. Ale pozor, tento postup funguje dobře pouze v situaci, kdy je většina návštěvníků dobře zorientovaná, v opačném případě může dojít k tzv. „opatrnému potlesku“, který náš problém vůbec neřeší a rozebereme jej podrobněji níže.

Pro ty z publika, kteří jen odpočívají, meditují či spí, tu máme nakonec radu nejjistější a nejjednodušší: sledovat chování dirigenta. Jakmile se otočí k posluchačům, můžeme výkon s úlevou ohodnotit potleskem. V případě duchovních skladeb, lakonicky řečeno, jakmile uslyšíte amen, brzy se dočkáte konce.

Typologie potlesku

Nyní, když jsme úspěšně vyřešili klíčovou otázku kdy tleskat, můžeme přikročit k samotnému zkoumání potlesku podle jeho délky, intenzity a atmosféry. Všichni jsme zažili potlesk (i kdyby to mělo být naposledy na besídce v mateřské školce) a všichni jsme také někomu v životě tleskali – známe tuto společenskou situaci z obou stran, což nám usnadňuje porozumění situaci. Ačkoliv žádný potlesk není stejný, podobně jako publikum není nikdy úplně stejné, na základě našich zkušeností můžeme vysledovat určité opakující se vzorce chování a pokusit se o typologii potlesku.

Potlesk vlažný

Kratší, málo intenzivní, formální. „Aby se neřeklo“ – publikum produkce neoslovila, záměr se nepotkal s vřelým přijetím. Amatérskému sboru se může přihodit na novém místě, s náročnějším programem (moderna), kam nedorazí jeho „kmenové“ publikum. Většinou se ale amatérskému sboru nestává. Když narazí spřátelené publikum na náročnější program, je z toho spíše potlesk „povzbuzující“.

 

Potlesk povzbuzující

Delší, střední intenzity, vřelejší. Dal by se přeložit do slov jako: „Sice tomu nerozumíme, ale víme, kolik jste do toho vložili času a úsilí, a to je třeba ocenit.“.

Potlesk opatrný

Přechodná forma potlesku se slabší intenzitou, která může bouřlivě začít, ale také brzy skončit nebo se rozvinout do plnohodnotného potlesku intenzivního. Transpozicí do slov je to něco podobného jako: „Nikdo se ke mně nepřidal, tak to se asi ještě nemá tleskat, nechápu tedy proč, byla to taková pěkná písnička“.

Potlesk nadšený

Dlouhý, silnější intenzity, srdečný. To je chvíle radosti a vyplavování endorfinů pro účinkující, pocit dobře oceněné práce. Skvělé zjištění, že děláme radost nejen sami sobě, ale povedlo se udělat radost i ostatním. Nicméně tato čistá nezkalená emoce nemá bohužel dlouhého trvání, protože ji brzo vystřídají úvahy o ožehavém problému optimálního načasování odchodu z jeviště. Neodejít ani příliš brzy, ani příliš pozdě, aby se z potlesku nadšeného nestal potlesk „povinný“, je umění, které se piluje pouze opakovanou zkušeností.

„Standing ovation“ – potlesk ve stoje

Potlesk překonávající mnohonásobně předchozí očekávání. Liší se i kulturně, Češi jsou spíše chladnějším publikem. I amatérská produkce může vyvolat nezapomenutelný umělecký zážitek, který  nespočívá v technické dokonalosti, ale spíše v předání nadšení, výrazu, emocí z účinkujících na publikum. 

Potlesk ve stoje si zaslouží přídavek…což je pro amatérská uskupení problém. Při organizačním zmatku před koncertem většinou na takové úvahy není ani pomyšlení. Hlavně čistě nasadit, neskončit o půltón níž, nezrychlovat nebo se neztratit ve fuze, to je to, co sboristky spíše trápí. Když už přijde úspěch, co přidat, aby to nebylo příliš dlouhé a hodilo se to k právě proběhlému programu? Při provádění seriózních obsáhlejších skladeb přidávat cokoliv jiného navíc postrádá smysl, nehodí se, a tak se třeba pouze zopakuje virtuózní pasáž.

Rozdělené lidstvo

A jaké jsou vaše zážitky z publika či jeviště? Obohaťte naši typologii svými postřehy. A až budete příště tleskat, všimněte si: lidstvo se dělí na dvě přísně oddělené skupiny lidí. Jedni tleskají zásadně levou rukou o pravou, druzí pravou o levou. S leváctvím či praváctvím to nemá nic společného. A do jaké skupiny posluchačů patříte Vy?

 

Mnoho výborných příležitostí k nadšenému srdečnému potlesku přeje za AKORDUM

Lenka Mašindová

Koncert Loutna česká

Uhříněveský kostel Všech Svatých 28.11. 24 od 20 hodin:

Program: Adam Michna z Otradovic - Loutna česká 

LOUTNA ČESKÁ v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí, v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitelně znící Složená a vydaná od Adama Michny z Otradovic Jindřicho-Hradeckého. Léta Páně 1653.

Toto je původní, patřičně barokně košatý, nadpis nejznámější české sbírky duchovních písní, kterou uslyšíte v uhříněveském kostele Všech svatých 28. listopadu 2024 ve 20 hodin v podání ženského sboru AKORDUM pod vedením dirigenta Ondřeje Kunovského.

 

Kdo by neznal dojemnou vánoční ukolébavku Chtíc, aby spal, Nebeské kavaléry, Vánoční roztomilost či koledu Magnét a střelec?  Jméno Adama Michny z Otradovic, katolického básníka a skladatele raného baroka, je veřejnosti dobře známé právě díky těmto nádherným vánočním písním, které dodnes oživují repertoár mnoha profesionálním i amatérským souborům.

Ani samotná sbírka Loutna česká, není hudebnímu publiku neznáma, díky nahrávkám souboru Musica Bohemica Jaroslava Krčka (1991), souboru Ritornell Michala Pospíšila (1996) či nejnověji Ensemble Inégal Adama Viktory (2015).

Poslech a srovnání těchto tří nahrávek může pozorným posluchačům dobře ilustrovat osud mnoha barokních hudebních skvostů, které byly za života svých tvůrců velmi oblíbené, ale pak se na ně postupem let zapomnělo. Zapomenuté a poztrácené tisky a opisy partitur nebo jednotlivých hlasů  ležely na kostelních kůrech, v archivech a knihovnách, než byly v 19. a 20. století náhodně objeveny, probádány muzikology, rekonstruovány a opět vydávány a provozovány.

Je důležité se uvědomit, že i v případě Loutny české dosud nemáme k dispozici celou původní partituru, pouze nekompletní tisky či opisy jednotlivých partů, a také proto se jednotlivé nahrávky od sebe tolik liší, neboť (kromě uměleckého záměru) odrážejí aktuální stav bádání v dané době. Naše provedení vychází z edice nakladatelství Bärenreiter (2019).

Adam Michna Loutnu českou vydal tiskem, což v té době vůbec nebylo běžné. Autor ale takříkajíc splňoval naléhavou společenskou objednávku. V době pobělohorské, v období nucené rekatolizace českých zemí, vyvstala církvi naléhavá potřeba duchovních písní v českém jazyce, aby se obyčejní lidé měli s čím ztotožnit. Bezprostředně po Bílé hoře se tento nedostatek českých duchovních písní řešil často velmi pragmaticky: přebíráním protestantských chorálů s předělanými texty. A proto není divu, že dílo Adama Michny, rodáka z Jindřichova Hradce, absolventa jezuitské koleje, nadaného hudebníka a básníka, činného v mnoha místních spolcích, se brzy začalo těšit velké oblibě.

Na rozdíl od ostatních Michnových kancionálů (Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika) Loutna česká tvoří tematicky ucelený cyklus poetických písní, které jsou propojeny instrumentálními doprovodem, takzvanými barokními ritornely. Slova jsou nádherná sama o sobě, můžeme je vnímat jako duchovní text o mystickém sňatku Panny Marie s Bohem Otcem nebo lidské duše s Kristem, ale také jako moderní milostnou lyriku. Vyznačuje se dramatickými proměnami citů a nálad, najdeme zde celou škálu básnických výrazových prostředků: zvolací a tázací věty, nadsázku či opakování určitých výrazů na začátku či na konci verše za účelem zdůraznění sdělení.

„Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž ji mile k sobě, loutna tvému synu věrná, ji připisuji tobě.“

Loutna česká je výjimečná spojením krásné hudby i slova. Má komornější ráz, je prostá, může si ji zazpívat kdokoliv, ale možná právě proto chytne za srdce. O její nadčasovosti svědčí přetrvávající zájem veřejnosti, vznikající nahrávky, nové edice a vlastně i náš koncert… jste srdečně zváni!

Přijďte si poslechnout Vivaldiho Glorii: kostel Všech svatých v Uhříněvsi, 14.5.23 v 19:30

Antonio Vivaldi: Gloria D dur RV 589 pro sóla, sbor a orchestr 

        V neděli čtrnáctého května vystoupí ženský sbor AKORDUM v uhříněveském kostele Všech svatých s velkolepým programem: spolu se sólistkami a orchestrem představí publiku slavné oratorium Gloria od italského barokního skladatele Antonia Vivaldiho. 

        Tato duchovní skladba, zhudebňující křesťanský hymnus ze 4. století Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu, se dočkala mnoha nahrávek (dirigenti J.E. Gardiner či S. Cleobury) i koncertních provedení po celém světě. Z českého prostředí jmenujme například provedení komorního souboru Barocco sempre giovane. 

Skladba pro ryze ženský sbor i orchestr

        V současnosti je Vivaldiho Gloria zpívána většinou smíšenými čtyřhlasými sbory, není ale bez zajímavosti, že autor původně dílo skládal pro ryze ženský sbor i ansambl. Skladatel totiž působil po většinu svého života (i přes své četné další závazky) jako houslový mistr v sirotčinci Pio Ospedale della Pieta v Benátkách, kde měl na starosti hudební výuku a dirigování orchestru a sboru složeného výhradně z hudebně nadaných žaček tohoto ústavu. Náš sbor bohužel nedisponuje ženskými basy, a proto zazní verze pro ženský čtyřhlasý sbor v citlivé transkripci pro dva alty a soprány.

         Oratorium, které může být uváděno jako součást liturgie při mši, má celkem jedenáct částí, v nichž se s dramaticky efektním účinkem střídají sborové a sólové pasáže, duety sólových hlasů či dokonce duet sólového hlasu se sborem. 

Pocta Ruggierovi 

        Posluchače zajisté zaujme již úvodní energická Gloria in excelsis Deo svým výrazným rytmem a oktávovými skoky nebo pomalá a meditativní část Et in terra pax, která je naprostým protikladem úvodní části. Sboristky si užívají živý tečkovaný rytmus a nádhernou melodii v šesté části Domine Fili unigenite a je pro ně velkou výzvou kvalitně předvést části, složené ve formě čtyřhlasé fugy: Propter magnam gloriam tuam a závěrečné monumentální Cum sancto spiritu. Amen. Tato poslední část vznikla přepracováním skladby jiného autora: G.M. Ruggiera, musíme však podotknout, že v oněch časech to bylo považováno za čest, nehledělo se na autorská práva stejnou optikou jako dnes. 

Dvě Glorie

        Málokdo možná ví, že světoznámá Gloria, kterou dnes uslyšíme, má „dvojče“: existuje ještě jedno, mnohem méně známé, zpracování Glorie od Vivaldiho, RV 588. Neliší se tóninou, jednotlivými částmi, má přibližně stejnou délku i velmi podobné obsazení. Je překrásná, stejně jako její slavnější protějšek, ale možná díky tomu, že vyžaduje více sólistů a obsahuje introdukci, která nepatří do mešní liturgie, bylo její provádění více náročné i nepraktické, rozhodně ale stojí za poslech. 

Vivaldi známý neznámý

        Těžko si dnes představíme, že chybělo málo k tomu, aby Vivaldiho hudba upadla v zapomnění. Tento skladatel byl za svého života známý a slavný po celé Evropě a výraznou stopu zanechal i v českých zemích. Autor čtyřiceti oper a také novátorské formy houslového koncertu, jehož cyklus Čtvero ročních období představuje dnes přitažlivý vstup do světa vážné hudby pro mnoho dětí a mladistvých, ke sklonku života již nebyl na výsluní a zemřel ve Vídni v ústraní. 

        Rodil se totiž nový styl: klasicismus a skladby překonaného baroka se již znovu nevydávaly. Jedině díky renesanci zájmu o dílo J.S. Bacha v druhé polovině devatenáctého století, došlo posléze i k obnově zájmu o dílo jeho předchůdců v čele s Vivaldim. O Bachově oblibě Vivaldiho svědčí fakt, že napsal třináct transkripcí jeho houslových koncertů, což vlastně upozornilo na Vivaldiho tvorbu. Na začátku dvacátého století došlo k obnově zájmu o Vivaldiho koncerty, s velkým zpožděním došlo i k výzkumu a provádění jeho duchovních skladeb.

Česká mše vánoční "Hej, mistře!"

Ráda bych pozvala všechny příznivce klasické hudby na benefiční koncert, který se bude konat čtvrtou adventní neděli, 19. prosince 2021 v 19:30, v Husově kapli v Uhříněvsi.

Místní sbor AKORDUM pod vedením Ondřeje Kunovského spolu s komorním orchestrem a mladými sólisty z HAMU a Pražské konzervatoře provedou tradiční Českou mši vánoční "Hej, mistře!" Jakuba Jana Ryby. 

Výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován, ve spolupráci se sociálním odborem MČ Prahy 22, třem znevýhodněným rodinám z Uhříněvsi.

Lidově řečenou "Rybovku" netřeba zdlouhavě představovat, neboť v českých zemích patří již více než dvě stě let k nejoblíbenějšímu i nejčastěji prováděnému vánočnímu repertoáru. S radostí ji provádějí profesionální hudebníci i nadšení amatéři, zaznívá z koncertních pódií, velkých chrámů i venkovských kostelíků. Rybova Česká mše vánoční cestuje i po světě. Z četných audiozáznamů můžeme vyzdvihnout například nahrávku orchestru FOK a Pražského filharmonického sboru pod taktovkou Václava Smetáčka nebo historicky poučenou interpretaci v podání dirigenta Roberta Huga a souboru Capella regia musicalis či Vojtěcha Spurného s Capellou Mariana.

Autor hudby, venkovský učitel, varhaník a skladatel Jakub Jan Ryba (1756-1815), je neodmyslitelně spjat se středočeským městečkem Rožmitál pod Třemšínem, kde působil po většinu svého života a kde také v roce 1796, v kostelíku Povýšení Sv. Kříže ve Starém Rožmitále, poprvé zazněla Česká mše vánoční. Tento vzdělaný učitel a nadaný hudebník neměl lehký život, zápasil s předsudky nevzdělaných rodičů svých žáků, s nepochopením nadřízených, s nedostatečnými poměry v místní škole. Jeho početná rodina (s manželkou Annou měli třináct dětí, z nichž sedm se dožilo dospělosti) byla velmi chudá - kantorské příjmy závisely na desátcích od rodičů a platbách za hudební produkci, měnu v době napoleonských válek navíc znehodnocovala vysoká inflace. Ryba byl nemocný, trpěl depresemi, osobní krize vyústila v tragickou sebevraždu. 

Ale vraťme se k České mši vánoční - proč se stala tak populární? První důvodem je zcela určitě jazyk - jedná se o jedno z prvních hudebních liturgických děl v češtině, takže se stalo přístupné a srozumitelné pro všechny posluchače. Zřejmě se zde uplatnil i Rybův didaktický úmysl: vědět, o čem se zpívá, vytvořit mši pro lidový kůr, pro vánoční pohodu a příjemné muzicírování. Navíc jednotlivé části mše připomínají spíše jesličkovou, pastorální hru a zejména v prvních částech skladby slova neodpovídají zcela přesně liturgii. Vše je napsáno v jednoduchém slohu, krásnou češtinou, navíc Ryba má smysl pro dramatický efekt: úvodní dialog varhan a smyčců následuje rozhovor dvou pastýřů o neobvyklých úkazech na obloze (Kyrie). Teprve v další části (Gloria) andělé zvěstují narození Ježíška. V části Graduale a Credo vrcholí přípravy na cestu do Betléma. Offertorium tvoří nádherná, ztišená část, kde pastýři již dorazili k Ježíškovi a obdivují jej. Části Sanctus, Benedictus a Agnus dei jsou chvělozpěvem a oslavou narození spasitele. Vše graduje do závěrečného, radostného a jásavého finále.

Nutno podotknout, že v dochovaných písemnostech se Ryba o vzniku České mše vánoční speciálně nezmiňuje, z čehož můžeme dovozovat, že si zrovna této skladby, v záplavě jiných, moc nepovažoval. Originál partitury se do dnešních dob nezachoval, pouze první stránka, do níž jsou vloženy rozepsané jednotlivé hlasy. Současná provedení vycházejí z kritických rozborů díla, jichž bylo vydáno několik, a proto se jednotlivé interpretace mohou od sebe lišit textem, dynamikou i tempy. O tom, co by si o naší "Rybovce" pomyslel samotný autor, můžeme jen spekulovat. Faktem zůstává, že už za svého života si stěžoval, jak jeho díla různí lidé upravují, a tím i mrzačí, když je přizpůsobují svému obsazení a potřebám. My jen doufáme, že v neděli v Husově kapli vytvoříme atmosféru blížící se té z malého rožmitálského kostelíka, kde Česká mše vánoční zazněla poprvé.

Jakuba Jana Rybu rozhodně nemůžeme považovat za "autora jediné skladby". Byl velmi pracovitý a během svého života složil více než tisíc skladeb. Dochovala se bohužel jen část z nich. O jeho hudební odkaz se nyní stará rožmitálská Společnost Jakuba Jana Ryby, která spolupracuje na uvádění Rybových dalších skladeb, jmenovitě například Stabat mater či Koncert pro cello. V rožmitálském Podbrdském muzeu mohou návštěvníci shlédnout celou výstavní expozici věnovanou životu a dílu J. J. Ryby.

 

AKORDUM - pozvánka na koncert českých autorů

Milí příznivci, 

dovolte, abych Vás pozvala na koncert našeho ženského komorního sboru AKORDUM, který se bude konat v neděli 31. října 2021 od 19 hodin v nově zrekonstruovaných prostorách Uhříněveského muzea.

Po vynucené pauze během covidové pandemie se sbor vrací k pravidelné zkouškové i koncertní činnosti. Tento podzimní koncert se podobným repertoárem měl proběhnout již před rokem, ale byl stornován z důvodu nastupující druhé vlny. Posledním uskutečněným koncertem sboru tak zůstává provedení Rybovy mše vánoční v prosinci 2019! Pevně doufáme, že tentokrát koncert proběhne a užijí si jej posluchači i účinkující o to více.

Pár slov k programu: sestavili jsme jej k oslavě výročí vzniku samostatné československé republiky ze skladeb slavných českých autorů, které byly vesměs inspirované lidovými písněmi.

Smetanovy Tři sbory představují tříhlasé skladby pro ženský sbor bez doprovodu. Jednotlivé skladby jsou výrazově velmi odlišné, ale možná právě proto ve vzájemné souvislosti tvoří dohromady působivý celek. Tklivou, rozjímavou Mou hvězdu střídají tanečně a radostně pojaté Vlaštovičky, vrchol přichází v závěrečném Západu slunce, nejzávažnější i nejnáročnější části tohoto malého cyklu.

Můžeme říci, že Dvořákovy Moravské dvojzpěvy odstartovaly jeho mezinárodní úspěch. Z moravských lidových písní si Dvořák převzal pouze text, nápěvy, melodie i rytmus jsou ryze autorské. Tento cyklus zaujal uznávaného skladatele Johannese Brahmse natolik, že jej doporučil známému  vydavateli Simrockovi k vydání. Právě toto trojjazyčné vydání zaznamenalo obrovský úspěch. V druhé polovině devatenáctého století se totiž hojně podomácku muzicírovalo, byla to zlatá éra měšťanských salónů a domácí koncertů. Neexistovala reprodukovaná hudba, lidé si před vynálezy sdělovací techniky museli sami hudbu zahrát, pokud se z ní chtěli potěšit. Dvořákův cyklus těmto potřebám vyhovoval a byl velmi oblíben. Tyto dvouhlasé písně pro ženské hlasy s doprovodem klavíru můžete slyšet jak v sólovém, tak sborovém podání.

Stejně tak Petrklíč od Bohuslava Martinů je dvojzpěvem s doprovodem, v tomto případě houslí a klavíru. A stejně jako Dvořák originálně a svébytně ztvárňuje lidové písně. Všímavý posluchač může zaslechnout jistou příbuznost skladatelských postupů, jako ve známé kantátě Otvírání studánek. Není divu, cyklus Petrklíč vznikal ve stejném období. 

Srdečně všechny zveme na koncert

Jak efektivně cvičit na klavír

 Jak být efektivní při cvičení  - poznámky k domácí přípravě u klavíru

Povolání učitelky hry na klavír mě baví, protože nikdy nenastává rutina. Práce se mění s každým studentem a žákem. Stále je nad čím přemýšlet. Každý je jiný a může mu vyhovovat jiný styl práce, nicméně existují určité obecné postupy, které mohou každému začátečníkovi při cvičení velmi pomoci. Pokusím se zde shrnout ty nejdůležitější: 

Jakékoliv hraní nerovná se cvičení

Na začátku musíme rozlišit HRU - muzicírování pro radost, "jen tak" a CVIČENÍ - vědomé a systematické hraní, které má vždy cíl (zvládnout obtížný úsek skladby, konkrétní techniku hry apod.). 

Pravidelnost

Jednorázové několikahodinové cvičení nikdy nenahradí každodenní pravidelnost, neboť my si potřebujeme naučené věci opakovat, a právě opakováním se posilují naše nová neuronová spojení. Takže zlaté pravidlo praví, raději cvičit kratší dobu, ale pravidelně. Úplným začátečníkům může stačit 20 - 30 minut denně, s narůstající obtížností délka přípravy samozřejmě narůstá. 

Zvyk

Z poznatků sociální psychologie víme, že pokud nějakou činnost opakujeme každý den alespoň tři týdny, stane se z této činnosti zvyk - a právě toho chceme dosáhnout. Pokud se stane ze cvičení zvyk, bude se nám lehčeji ke klavíru usedat. Pomáhá také vyčlenit si pro tuto aktivitu konkrétní čas nebo časový plán (např. cvičím, když přijdu ze školy nebo cvičím, když si udělám úkoly nebo cvičím po večeři). Stejně tak si mohu zvyknout na to, že mé cvičení má nějakou ustálenou strukturu: rozcvičení na etudách, stupnicích nebo pasážových cvičeních, cvičení rozpracovaného repertoáru, případně vlastní improvizace. Stejně tak si mohu zvyknout na to, že počítám, pokud rytmus dané skladby nemám ještě zažitý.

Dobře se posadit

Správné sezení u klavíru je základ pro to, aby se nám dobře pracovalo. Sedíme s rovnými zády, s oběma chodidly pevně za zemi, na polovině židličky, ve správné výšce (předloktí je ve vodorovné poloze) a ve správné vzdálenosti od klavíru (když dám ruku v pěst a natáhnu ji před sebe, dotýkám se víka). 

Cvičím to, co mi nejde

Všichni nejraději hrajeme to, co nám už jde a neradi cvičíme úseky, které nám neumíme. Je to přirozené. Ale udělat to musíme právě naopak. Začnu tím, co mi dělá problém, cvičím, dokud neudělám nějaký pokrok a pak, teprve za odměnu, hraji to, co už umím. Naopak to nefunguje. To se vždy vysílím a energie do obtížných věcí chybí. Stejně tak nehraji skladby vždy od začátku, ale věnuji stejný čas a energii závěrečným úsekům.

Krok za krokem

Hraní na klavír je komplexní činnost, která v sobě zahrnuje spoustu činností probíhajících v jeden časový okamžik: čteme noty, koordinujeme obě ruce najednou, počítáme rytmus, šlapeme pedál, sledujeme prstoklad, pracujeme na dynamice, přednesu, celkovém vyznění skladby. To nelze zvládnout najednou. Musíme postupovat krok za krokem, řešit jednotlivé problémy postupně, s trpělivostí, která se nám vyplatí. I když na první pohled se jedná o velmi zdlouhavou metodu, ve výsledku je maximálně efektivní - k dalšímu kroku přistoupím teprve tehdy, když zvládnu ten předchozí: 

• analýza nejprve si pročtu notový zápis a ujasním si základní věci: v jaké tónině je skladba napsána (z jakých tónů je vytvořena melodie, jaké jsou tam křížky a bé)? V jakém taktu? (na kolik dob budu počítat rytmus). V jakém klíči budu číst noty? (houslový nebo basový klíč). Jaký charakter bude skladba mít? (tanec, pochod, ukolébavka...)
• příprava vytleskám a spočítám si přesně rytmus pravé a pak levé ruky, následně si mohu rytmus obouručně vytleskat na kolena. Přečtu si pozorně noty. Vyřeším a vyznačím si prstoklad, pokud je to potřeba.
• hra každou rukou zvlášť. Nejprve cvičím každou rukou zvlášť, s počítáním tak, abych ji zvládl plynule, rytmicky přesně a čistě.
• hra oběma rukama dohromady. Hru dohromady cvičím ve velmi pomalém tempu. Nejdůležitější je vyrovnanost a plynulost hry. Tempo (rychlost, s jakou je daná skladba hrána) se řeší až jako poslední.
• přednes. Řeším druh úhozu, frázování, dynamiku, tempo.
• zpaměti. Někdo se učí zpaměti velmi snadno, někdo je zase pohotovější ve hraní z listu. Pokud mám s učením se zpaměti potíže, rozdělím si skladbu na velmi malé úseky (např. po čtyřech taktech) a každý den se naučím tento jeden malý úsek skladby. Následující den přidám další úsek.

Pozorně

Není ostuda udělat chybu, ale byla by škoda ji opakovat stále dokola. Hraji s upjatou pozorností. Pokud nejsem soustředěný, nemohu dělat žádné pokroky.

A jakých chyb se začátečníci nejčastěji dopouštějí?

Neujasněný prstoklad

Nedodržování prstokladu patří k častým chybám, které nás hodně zdržují a komplikují práci. Pokud hraji určitý úsek skladby pokaždé jinými prsty, nemohu využít své pohybové paměti, a tak namísto automatického pohybu musí pokaždé řešit hlava, jak se s tím prsty poperou tentokrát...

Příliš rychlé tempo

Moderní doba je hektická a uspěchaná. Stejně tak i my bychom nejraději všechno chtěli umět naráz. Pokud hrajeme skladbu, kterou se teprve učíme, v rychlém tempu, nikdy se ji nenaučíme pořádně. Může se stát, že neudržíme plynulou hru nebo nezahrajeme vše čistě, jak bychom si představovali. Proto vždy vycházíme z pomalého, ale od začátku vyrovnaného a plynulého tempa.

Hraji stále od začátku

Tak se stane, že začátek skladby umím bravurně (vždyť jsem jej hrál tolikrát), ale konec skladby pokulhává (měl jsem na něj méně času). Musíme věnovat stejné úsilí všem částem skladby, zaměřit se na úseky, které nám tolik nejdou a vynechat ty, které již ovládáme.

Příliš těžké skladby

Snažím se hrát skladby, které jsou příliš technicky náročné na naši aktuální hráčskou úroveň. S výsledkem mohu být těžko spokojen. Vybírám si skladby, které mohu technicky zvládnout.

Nepodcenit hudební nauku

Poznatky z hudební nauky nám velmi pomáhají v tom, abychom pochopili logiku dané skladby a nehráli pouze "nějaké noty".

Neumím počítat

Hodně lidí tvrdí, že neumí počítat. Myslím si, že se to spíše nechtěli naučit a neměli dost trpělivosti.

Moc pedálu

Použitím pedálu mohu skladbě velmi prospět, ale také velmi uškodit. Pokud držím pedálu příliš, vzniká taková rozmazaná, rozostřená hudba, všechny tóny se slévají. V začátcích pedalizace se proto mohu držet základního pravidla, že pedál se mění zároveň se změnou harmonie.

A jaké zkušenosti máte s domácí přípravou vy? Já přeji všem, aby hráli s radostí...

 

RADOSTI A STRASTI VZDÁLENÉ VÝUKY: 

reflexe a zkušenosti učitele

Už uplynul bezmála rok od začátku pandemie, která změnila charakter každodenního chování, návyků i činnosti lidí po celém světě. Lidé se museli přizpůsobit novým nečekaným podmínkám, pedagogickou oblast nevyjímaje. Rok je dostatečně dlouhá doba na to, vidět věci z odstupu, zároveň je zřejmé, že výjimečná situace, ve které se nacházíme, ještě potrvá.

Vykolejený rok

Před rokem, během jarních opatření, jsem si ještě online výuku hry na klavír neuměla představit: ostatně děti měly plno práce se školou, postupně se vyvíjel vzdálený model výuky, řešilo se připojení, technika, praktické počítačové dovednosti.

Jak to bylo s klavírem? Někteří žáci hráli, posílali jsme si nové materiály – noty, nahrávky. Někdo strávil jaro třeba na chalupě, bez internetu, bez nástroje. Během květnového návratu jsme si všichni užívali a vážili toho, že se můžeme vidět, že si spolu můžeme zahrát, i když někomu trvalo déle, než se po dvouměsíční pauze pravidelného setkávání dostal do běžného, pracovního tempa. Lekce v září již probíhaly ve zvláštní, výjimečné atmosféře: bylo skvělé, že se můžeme vidět osobně, jen již bylo zřejmé, že to nepotrvá dlouho. Školy se zavřely, a co teď?

Studenti nastartovaní, byla by škoda toho nevyužít a nezkusit učit alespoň online. Všichni souhlasili a od října jsme začali. Po počáteční euforii, že to alespoň nějak jde a mého přemýšlení „jak ještě jinak a lépe“ se po dvou měsících dostavila únava a jistá rezignace, kterou nezahnaly ani krátké týdny rozvolnění v prosinci. Na dětech jsem již viděla známky demotivace a zpohodlnění.

Máme tu konec února a konec v nedohlednu: pokusím se proto o základní analýzu kladných a negativních stránek vzdálené výuky, hrozeb a příležitostí, které naskýtá, protože s on-line vyučováním to budeme muset ještě nějakou chvíli vydržet. Ale abychom nezačínali úplně vážně:

Historky z natáčení

Historka č. 1: Oční vada nebo chybné nastavení počítače?

Připojím se k hovoru -   kromě ostré postavy vidím vše v mlze. Je to strašně nepříjemné a už uvažuji o návštěvě očního lékaře, než zjistím, že si děti (počítačově mnohem zdatnější, než já) hráli s pozadím na monitoru. Tento neduh lze velmi snadno odstranit. Naštěstí.

Historka č. 2: To by se nám normálně nestalo

Snažím se rozebírat s žákem novou skladbu a stále to nejde a nejde. Už opravdu nevím, jak to vysvětlit. Nejraději bych svůj notebook vyhodila z okna. Po nekonečných deseti minutách zjistím, že máme před sebou každý jiné noty. TAK PROTO JSME SI NEROZUMĚLI. Naživo by byl omyl vyřešen za pět vteřin.

Historka č. 3: Rytmus nebo připojení?

Poslouchám, jak student hraje a stále to není ono, hra není vyrovnaná, plynulá. Nedrží rytmus nebo máme horší signál? Tak to s jistotou zjistím, až když se uvidíme naživo…

Historka č.4: Čtyřručka v nedohlednu

Hra na čtyři ruce patří k nejoblíbenějším částem hodiny. Počítačové spojení má ale nepříjemné vteřinky zpoždění, takže o synchronní hře si můžeme jen nechat zdát. Nahrávám sice „hráče druhého“ a posílám audionahrávky dětem, aby měly doprovod, ale hrajte s počítačem…

Historka č.5: Zmrzlé okénko aneb počtvrté to snad vyjde

Nadšená studentka, práce jí jde od ruky, jen aby ty výsledky ke mně doputovaly: pokaždé, když začne hrát, obraz i zvuk zmrzne. Po chvíli obnovíme spojení a musíme začít od začátku…než to opět zmrzne…a ještě potřetí… Ještě, že tam je to nadšení.

Historka č.6: Ztraceni v éteru

Na speciální poličce mám notebook, na Skypu videohovor se svým žákem, vidím a slyším jej perfektně. Jsem zrovna uprostřed výkladu o posuvkách, když uslyším váhavý hlas: „Paní učitelko? Slyšíme se?“. Odpovídám: „Vidím tě i slyším. Už je to lepší?“ Následuje stále stejně zdráhavé: „Paní učitelko? Jste tam?“. Po marných chvílích to vzdáme a na chatu si napíšeme, že to snad vyjde příště, kdy nám duch dobrého připojení bude více nakloněn.

Historka č.7: Když teprve začínáme

Tak s tímhle začínajícím studentem je špatně snad úplně vše. Ach, jak je ta komunikace komplexní! Osobně je to tak efektivní, tady trvá vysvětlit něco věčnost, aby to bylo správně pochopeno. Ale jistá si nejsem nikdy. A ke všemu je to cizinec, takže máme zmatek v jazyce, v pojmech. Ještě se neznáme a nevíme, co od druhého očekávat. Frustrující okamžiky na obou stranách. Ale teď již seriózněji:

Model vzdálené výuky

Nejprve bych ráda stručně popsala svou komunikaci se studenty, aby bylo zřejmé, z jaké situace vycházím a co vlastně hodnotím.

Učím soukromě hru na klavír děti i dospělé, začátečníky i mírně pokročilé. Setkávám se s dětmi velmi nadanými, kterým z nejrůznějších důvodů nevyhovuje systém ZUŠ i s žáky průměrnými, kteří se sice neučí tak rychle a snadno, ale muzicírují s nadšením a láskou. Přicházejí ke mně studenti VŠ nebo maminky a tatínci středního věku, kteří si přijdou plnit svůj dávný sen.

Jednou týdně spolu máme hodinovou individuální lekci, kde vlastní hru na nástroj organicky propojujeme s hudební naukou. Nyní se lekce uskutečňuje online, kdy žák i učitel sedí u svého nástroje, oba máme kameru nastavenu z boku, aby snímala jak ruce na klaviatuře, tak obličej. Při probírání technických věcí, (např. podkládání palce, způsob úhozu) často ještě bereme počítač do ruky a zblízka si ukazujeme co a jak. Pokud to jde, využíváme raději notebook než mobil, protože má větší úhel záběru. Po ruce máme oba kromě not také sešit s poznámkami a tužku, pastelky. Studenti si totiž v tomto případě musí dělat sami poznámky jak do not (např. prstoklad, přednes), tak do sešitu (domácí příprava na další týden). Často využíváme možnost nahrát hodinu, což je užitečné pro obě strany: pro učitele je to neocenitelná zpětná vazba, pro žáka možnost poslechnout si s odstupem vlastní hru nebo naposlouchat nové skladby.

Dávám si dobrý pozor, abych se přesvědčila, že vše bylo správně pochopeno, všemu je rozuměno, je prostor pro dotazy a jsem za ně velmi ráda. Jsem si vědoma toho, že z online přenosu dostávám jen neúplnou, částečnou informaci, která může zkreslit hodnocení celé situace.

Kromě online hodin ještě posílám další studijní materiály, které vyplynou přímo z hodiny: naskenované noty a audionahrávky nové skladby, kterou jsme vybrali na hodině, případně ještě speciální audio výklad k určité skladbě, studijní velmi pomalou nahrávku obtížného místa, doprovody ke čtyřručním skladbám nebo naskenované pracovní listy k hudební nauce i s úkoly.

 

Kladné stránky vzdálené výuky

„Alespoň něco zůstalo stejné“

I když společenský hudební život zmizel, nástroj máme doma a můžeme dál hrát. Alespoň hraní nám zůstalo a je často efektivním ventilem negativních emocí, které jsou spojeny s omezeními během pandemie. Lekce se sice přesunuly do online prostoru, ale práce u klavíru po celý týden zůstává stejná.

„Mohu na sobě pracovat i během pandemie“

Díky neuvěřitelnému technologickému pokroku můžeme využívat možností vzdálené výuky, o kterých by se nám před desítkami let ani nezdálo. Žádná technologie nenahradí osobní komunikaci tváří v tvář, nicméně teď se můžeme vzdělávat i v době velmi striktních omezení. A když student ví, že bude hodina, tak se víc snaží, víc dělá a má to systém, než kdyby si hrál „jen tak“ pro sebe.

„Zachování kontaktu“

I když vzdálenou výuku nemusíme považovat za plnohodnotnou, umožňuje učiteli neztratit kontakt s žákem. To je nesmírně důležité proto, aby si děti udržely nasazení a motivaci k práci nebo nenechaly svého koníčku úplně. Předává se energie, elán, láska k hudbě…i když pro učitele obtížněji, než obyčejně.

„Vidím úsměvy“

Online období předcházela doba roušková, takže teď jsem ráda, že vidím, jak se děti usmívají😊 Vidím také to, v jakém prostředí doma hrají, zda na to mají klid, jak kvalitní nástroj mají k dispozici, jak je naladěný či rozladěný, zda sedí na vhodné židli a ve správné výšce.

Využití některých postupů v běžné praxi

Už před pandemií jsem využívala nahrávání: jako upomínku pro žáky i jejich rodiče, jako zpětnou vazbu pro žáka: co vše jsem se za rok naučil, co mi jde, na co bych se měl naopak zaměřit. V době online výuky se k těmto postupům přidružily další, které budu i nadále využívat: nahrávky k naposlouchání pro studenty (jak by to mohlo vypadat/když skladbu neznají), nahrávky vyloženě didaktické (obtížný úsek ve velmi pomalém tempu, každou rukou zvlášť a dohromady), výklad ke konkrétní skladbě, který lze obecně použít pro více studentů.

Digitální archiv

Již dlouhou dobu jsem si plánovala, že si naskenuji nejoblíbenější klavírní literaturu pro děti, že si digitalizuji nespočet pracovních listů, které jsem si během času vytvořila nebo namalovala, ale nikdy jsem to neudělala. Až teď, když nebylo vyhnutí.

Zpětná vazba pro učitele

Během studií jsem se seznámila s metodou VTI – video tréninku interakcí, která se konstruktivně uplatňuje v mnoha pomáhajících profesích. Je založena na nahrávání a odborném rozboru běžných situací mezi klientem a sociálním pracovníkem, pacientem a lékařem/zdravotní sestrou nebo také mezi učitelem a žákem. Podrobně analyticky, na základě natočeného videa, se zkoumají jednotlivé interakce, jak komunikace probíhá, kdy funguje a proč. Cílem je posílit naše komunikační kompetence.

Nahrávání online lekcí je jednoduché a poskytuje skvělý materiál k tomu, aby pedagog dostal zpětnou vazbu s odstupem o tom, jak učí a jak se může dál zlepšovat.

Záporné stránky vzdálené výuky

„Když se začíná“

Vzdálená výuka se jeví jako zcela nevhodná zejména pro začínající studenty: musí se postavit ruka, naučit se elementární technice úhozu, což se na dálku dělá opravdu velmi těžko. Navíc ještě nejsou zažita pravidla vzájemné spolupráce mezi učitelem a žákem, nevytříbila se vzájemná očekávání, neustálil se mezi nimi tak důležitý vztah vzájemné důvěry, který je předpokladem každé dlouhodobé efektivní spolupráce.

Ztráta informace

V online komunikaci se ztrácí mnoho informací (zejména mimoverbálních), které nezachytíme a proto pokud jednáme virtuálně s lidmi, které ještě pořádně neznáme, může dojít k mnoha nedorozuměním, ke kterým by při jednání tváří v tvář ani nedošlo.

Zvýšené nároky na učitele

Čas: učitel stráví reálně online výukou mnohem více času: některé problémy se mnohem hůře na dálku vysvětlují, stále se počítají takty (aby bylo jasné, o kterém místě ve skladbě je řeč), vznikají nedorozumění způsobená přenosem nebo nekvalitním signálem, hodně času zabere příprava a zasílání dalších materiálů (pořizování audionahrávek, skenování not a pracovních materiálů) a jejich zpětná kontrola.

Technická připravenost: učitel se bez dobrého rychlého připojení neobejde (obzvlášť, když z domova pracuje a vzdělává se celá jeho rodina včetně dětí). Bez multifunkční kopírky se skenerem a kvalitním notebookem si svoji práci nedovedu v současnosti představit.

Zvýšené nároky na studenty

PC dovednosti: většina dětí je IT zdatnější, než já, ale přece jen: musí tisknout, skenovat, nahrávat…

Samostatnost: studenti si musí dělat sami zápisky z hodin, což je pro mladší školní věk ještě docela složitá záležitost. Vzdálená výuka také vyžaduje od nich mnohem větší aktivitu a systematičnost: stáhnout si soubory, pustit si je ve správnou chvíli, vytisknout noty, utřídit si je, abych je našel, až je budu potřebovat.

Koncentrace: I mnozí dospělí mají problémy na homeoffice, jak oddělit pracovní a volný čas, jak se soustředit, natož děti.

„Mluvící krabička“

Zjistila jsem, že online přenos ode mne vyžaduje úplně jinou koncentraci, než osobní výuka tváří v tvář. Musím vyvinout mnohem větší úsilí, abych oddělila zvuky své domácnosti od podstatných informací vycházející z počítače. Jakákoli malá drobnost mě vyruší, je mi nepříjemná. Kdyby byl u mě žák na hodině osobně, ani ty malé drobnosti nezaznamenám (můj předškolák si hraje s dřevěnými kostkami na podlaze, dveře nejsou pořádně zavřené, je průvan, někdo huláká na ulici).

Když ani ladič nemůže

To jsou ty uši trhající situace, kdy vy máte na své poměry hodně rozladěný klavír (ladiči během pandemie také omezili činnost) a váš student má rozladěno úplně jiným směrem, půltón žádná míra. To už je moc i na lidi s relativním sluchem.

Hrozby

Nepříznivé vnější okolnosti

Špatné internetové připojení, absence kvalitní techniky nebo nedostatek klidu v domácnosti patří k faktorům, které mohou zásadním způsobem negativně ovlivnit efektivitu vzdálené výuky.

Zrádný dlouhodobý horizont

Pokud vzdálená výuka trvá dlouhé měsíce, jako v současnosti, začínají se projevovat důsledky absence osobního setkávání a společenského hudebního života: snižuje se motivace k práci (proč bych se dřel, když to nemohu předvést na koncertě), ztrácí se radost a elán (děti přestávají bavit i činnosti, které za normálního provozu patří k jejich oblíbeným), zpohodlnělost (postupně všichni přivykáme monotónnímu týdennímu rytmu, který není přerušen žádnými výjimečnými událostmi jako jsou výlety s přáteli, návštěva výstavy, divadla nebo koncertu, velká rodinná oslava nebo sportovní závody). Ztrácíme tak velkou část vnějších podnětů, které jsou podhoubím pro naši další kreativitu.

Příležitosti

Pravidelnost

Online výuka představuje šanci pro děti, které jinak často na osobních lekcích chybí z důvodu nemoci nebo pro ty, kteří mají i jiné, časově náročné koníčky.

Musím konstatovat, že v době pandemie se „docházka“ velmi zlepšila. Další důvody jsou ale spíše smutné – zkrátka nic jiného se neděje: ubyly rodinné dovolené, pobyty škol v přírodě, školní akce, vystoupení…

Menšině studentů online vyhovuje

Malá část studentů postupuje při práci z domova rychleji, neboť jim lépe osobnostně vyhovuje. Jedná se například o introvertní nebo úzkostlivé povahy, které pociťují při online lekcích na sebe menší tlak.

Online výuka je lepší variantou i pro ty, jimž způsobují roušky a respirátory zdravotní problémy v podobě vyrážek a exémů.

Cesta je cíl

Nezbytnost nás poučila, co je pro nás opravdu důležité. Koncertovat a setkávat se nemůžeme (pomíjím možnost streamovaných koncertů, které mohou být alternativou pro profesionální hudebníky, ne pro amatéry, jako jsme my), ale samotné hraní nám nikdo vzít nemůže. Ten emocionální prožitek z vlastního tvoření nám zůstal.

SHRNUTÍ

Vzdálená individuální umělecká výuka je uskutečnitelná, ale představuje zvýšené nároky pro učitele i žáka. Zcela nevhodná se jeví pro začínající studenty. Krátkodobě je velmi užitečná pro udržení kontaktu žáka s učitelem, v dlouhodobém výhledu je potřeba prokládat online lekce alespoň občasnými osobními konzultacemi, abychom minimalizovali negativní dopady vzdálené výuky. Online výuka představuje zajímavou alternativu pro žáky se zvýšenou nemocností, některé postupy vzdálené výuky můžeme využít i v běžném provozu.

Dobu pandemie můžeme považovat za mezní situaci: pokud není zrovna náš život přímo ohrožen, jsme omezeni na svých individuálních právech a svobodách. Mnoho aktivit, které nám přinášely radost do života, je v podstatě zakázáno. V době krize je vždy lépe patrné, jaké jsou naše priority, hodnoty, na čem nám opravdu záleží. Možná si v budoucnu o to více budeme vážit normálního hudebního života.