O potlesku

 

Potlesk tvoří nedílnou a velmi důležitou součást každého koncertu klasické hudby: hudebníci zahrají, zazpívají a publikum je odmění potleskem. Nic složitého, řeknete si. Když se ale na tento fenomén podíváme blíže, můžeme zjistit, že situace není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Kdy tleskat a kdy ne?

Předně vyvstane otázka: Kdy tleskat a kdy ne? V případě neškoleného publika složeného z přátel a místních lidí, které navštěvuje koncerty našeho amatérského sboru, je to často prekérní problém. Nadšené tleskání v nevhodný čas si totiž vyslouží jedině zamračené pohledy poučenějších posluchačů a jednoznačné gesto dirigenta. „Proklatý zkostnatělý rituál!“ může si pomyslet „provinilec“ nadobro odrazený od dalších pokusů vyjádřit svůj názor tímto formálně institucionalizovaným způsobem.

Přesné zásady potlesku však nejsou výrazem nějakého intelektuálního snobství, neboť mají důležitý praktický i estetický smysl. Mnoho skladeb je rozčleněno do více částí a konkrétně pro sbor je často klíčové čistě nasadit úvodní tóny následující části podle závěrečného akordu části předchozí. Zlaté pravidlo TLESKAT AŽ PO SKONČENÍ CELÉ SKLADBY navíc umožňuje posluchačům ocenit skladbu jako celek, vnímat jednotlivé části v dalších souvislostech, vychutnat ticho naplněné významem.

Pro nejisté posluchače však máme několik snadných indicií, které jim pomohou v orientaci. Předně zmiňme program: tištěný letáček zpravidla obsahuje podrobné informace o uváděných skladbách a navíc je to též ideální úniková možnost pro nudící se posluchače („když už ztratím soustředění, aspoň si počtu“ …. pro ty, kteří je potřebují, nezapomeňte si příště vzít s sebou na koncert brýle, možná je budete potřebovat:-).

Další možností je řídit se chováním ostatních lidí v publiku. Ale pozor, tento postup funguje dobře pouze v situaci, kdy je většina návštěvníků dobře zorientovaná, v opačném případě může dojít k tzv. „opatrnému potlesku“, který náš problém vůbec neřeší a rozebereme jej podrobněji níže.

Pro ty z publika, kteří jen odpočívají, meditují či spí, tu máme nakonec radu nejjistější a nejjednodušší: sledovat chování dirigenta. Jakmile se otočí k posluchačům, můžeme výkon s úlevou ohodnotit potleskem. V případě duchovních skladeb, lakonicky řečeno, jakmile uslyšíte amen, brzy se dočkáte konce.

Typologie potlesku

Nyní, když jsme úspěšně vyřešili klíčovou otázku kdy tleskat, můžeme přikročit k samotnému zkoumání potlesku podle jeho délky, intenzity a atmosféry. Všichni jsme zažili potlesk (i kdyby to mělo být naposledy na besídce v mateřské školce) a všichni jsme také někomu v životě tleskali – známe tuto společenskou situaci z obou stran, což nám usnadňuje porozumění situaci. Ačkoliv žádný potlesk není stejný, podobně jako publikum není nikdy úplně stejné, na základě našich zkušeností můžeme vysledovat určité opakující se vzorce chování a pokusit se o typologii potlesku.

Potlesk vlažný

Kratší, málo intenzivní, formální. „Aby se neřeklo“ – publikum produkce neoslovila, záměr se nepotkal s vřelým přijetím. Amatérskému sboru se může přihodit na novém místě, s náročnějším programem (moderna), kam nedorazí jeho „kmenové“ publikum. Většinou se ale amatérskému sboru nestává. Když narazí spřátelené publikum na náročnější program, je z toho spíše potlesk „povzbuzující“.

 

Potlesk povzbuzující

Delší, střední intenzity, vřelejší. Dal by se přeložit do slov jako: „Sice tomu nerozumíme, ale víme, kolik jste do toho vložili času a úsilí, a to je třeba ocenit.“.

Potlesk opatrný

Přechodná forma potlesku se slabší intenzitou, která může bouřlivě začít, ale také brzy skončit nebo se rozvinout do plnohodnotného potlesku intenzivního. Transpozicí do slov je to něco podobného jako: „Nikdo se ke mně nepřidal, tak to se asi ještě nemá tleskat, nechápu tedy proč, byla to taková pěkná písnička“.

Potlesk nadšený

Dlouhý, silnější intenzity, srdečný. To je chvíle radosti a vyplavování endorfinů pro účinkující, pocit dobře oceněné práce. Skvělé zjištění, že děláme radost nejen sami sobě, ale povedlo se udělat radost i ostatním. Nicméně tato čistá nezkalená emoce nemá bohužel dlouhého trvání, protože ji brzo vystřídají úvahy o ožehavém problému optimálního načasování odchodu z jeviště. Neodejít ani příliš brzy, ani příliš pozdě, aby se z potlesku nadšeného nestal potlesk „povinný“, je umění, které se piluje pouze opakovanou zkušeností.

„Standing ovation“ – potlesk ve stoje

Potlesk překonávající mnohonásobně předchozí očekávání. Liší se i kulturně, Češi jsou spíše chladnějším publikem. I amatérská produkce může vyvolat nezapomenutelný umělecký zážitek, který  nespočívá v technické dokonalosti, ale spíše v předání nadšení, výrazu, emocí z účinkujících na publikum. 

Potlesk ve stoje si zaslouží přídavek…což je pro amatérská uskupení problém. Při organizačním zmatku před koncertem většinou na takové úvahy není ani pomyšlení. Hlavně čistě nasadit, neskončit o půltón níž, nezrychlovat nebo se neztratit ve fuze, to je to, co sboristky spíše trápí. Když už přijde úspěch, co přidat, aby to nebylo příliš dlouhé a hodilo se to k právě proběhlému programu? Při provádění seriózních obsáhlejších skladeb přidávat cokoliv jiného navíc postrádá smysl, nehodí se, a tak se třeba pouze zopakuje virtuózní pasáž.

Rozdělené lidstvo

A jaké jsou vaše zážitky z publika či jeviště? Obohaťte naši typologii svými postřehy. A až budete příště tleskat, všimněte si: lidstvo se dělí na dvě přísně oddělené skupiny lidí. Jedni tleskají zásadně levou rukou o pravou, druzí pravou o levou. S leváctvím či praváctvím to nemá nic společného. A do jaké skupiny posluchačů patříte Vy?

 

Mnoho výborných příležitostí k nadšenému srdečnému potlesku přeje za AKORDUM

Lenka Mašindová

Koncert Loutna česká

Uhříněveský kostel Všech Svatých 28.11. 24 od 20 hodin:

Program: Adam Michna z Otradovic - Loutna česká 

LOUTNA ČESKÁ v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí, v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitelně znící Složená a vydaná od Adama Michny z Otradovic Jindřicho-Hradeckého. Léta Páně 1653.

Toto je původní, patřičně barokně košatý, nadpis nejznámější české sbírky duchovních písní, kterou uslyšíte v uhříněveském kostele Všech svatých 28. listopadu 2024 ve 20 hodin v podání ženského sboru AKORDUM pod vedením dirigenta Ondřeje Kunovského.

 

Kdo by neznal dojemnou vánoční ukolébavku Chtíc, aby spal, Nebeské kavaléry, Vánoční roztomilost či koledu Magnét a střelec?  Jméno Adama Michny z Otradovic, katolického básníka a skladatele raného baroka, je veřejnosti dobře známé právě díky těmto nádherným vánočním písním, které dodnes oživují repertoár mnoha profesionálním i amatérským souborům.

Ani samotná sbírka Loutna česká, není hudebnímu publiku neznáma, díky nahrávkám souboru Musica Bohemica Jaroslava Krčka (1991), souboru Ritornell Michala Pospíšila (1996) či nejnověji Ensemble Inégal Adama Viktory (2015).

Poslech a srovnání těchto tří nahrávek může pozorným posluchačům dobře ilustrovat osud mnoha barokních hudebních skvostů, které byly za života svých tvůrců velmi oblíbené, ale pak se na ně postupem let zapomnělo. Zapomenuté a poztrácené tisky a opisy partitur nebo jednotlivých hlasů  ležely na kostelních kůrech, v archivech a knihovnách, než byly v 19. a 20. století náhodně objeveny, probádány muzikology, rekonstruovány a opět vydávány a provozovány.

Je důležité se uvědomit, že i v případě Loutny české dosud nemáme k dispozici celou původní partituru, pouze nekompletní tisky či opisy jednotlivých partů, a také proto se jednotlivé nahrávky od sebe tolik liší, neboť (kromě uměleckého záměru) odrážejí aktuální stav bádání v dané době. Naše provedení vychází z edice nakladatelství Bärenreiter (2019).

Adam Michna Loutnu českou vydal tiskem, což v té době vůbec nebylo běžné. Autor ale takříkajíc splňoval naléhavou společenskou objednávku. V době pobělohorské, v období nucené rekatolizace českých zemí, vyvstala církvi naléhavá potřeba duchovních písní v českém jazyce, aby se obyčejní lidé měli s čím ztotožnit. Bezprostředně po Bílé hoře se tento nedostatek českých duchovních písní řešil často velmi pragmaticky: přebíráním protestantských chorálů s předělanými texty. A proto není divu, že dílo Adama Michny, rodáka z Jindřichova Hradce, absolventa jezuitské koleje, nadaného hudebníka a básníka, činného v mnoha místních spolcích, se brzy začalo těšit velké oblibě.

Na rozdíl od ostatních Michnových kancionálů (Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika) Loutna česká tvoří tematicky ucelený cyklus poetických písní, které jsou propojeny instrumentálními doprovodem, takzvanými barokními ritornely. Slova jsou nádherná sama o sobě, můžeme je vnímat jako duchovní text o mystickém sňatku Panny Marie s Bohem Otcem nebo lidské duše s Kristem, ale také jako moderní milostnou lyriku. Vyznačuje se dramatickými proměnami citů a nálad, najdeme zde celou škálu básnických výrazových prostředků: zvolací a tázací věty, nadsázku či opakování určitých výrazů na začátku či na konci verše za účelem zdůraznění sdělení.

„Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž ji mile k sobě, loutna tvému synu věrná, ji připisuji tobě.“

Loutna česká je výjimečná spojením krásné hudby i slova. Má komornější ráz, je prostá, může si ji zazpívat kdokoliv, ale možná právě proto chytne za srdce. O její nadčasovosti svědčí přetrvávající zájem veřejnosti, vznikající nahrávky, nové edice a vlastně i náš koncert… jste srdečně zváni!

Přijďte si poslechnout Vivaldiho Glorii: kostel Všech svatých v Uhříněvsi, 14.5.23 v 19:30

Antonio Vivaldi: Gloria D dur RV 589 pro sóla, sbor a orchestr 

        V neděli čtrnáctého května vystoupí ženský sbor AKORDUM v uhříněveském kostele Všech svatých s velkolepým programem: spolu se sólistkami a orchestrem představí publiku slavné oratorium Gloria od italského barokního skladatele Antonia Vivaldiho. 

        Tato duchovní skladba, zhudebňující křesťanský hymnus ze 4. století Gloria in excelsis Deo – Sláva na výsostech Bohu, se dočkala mnoha nahrávek (dirigenti J.E. Gardiner či S. Cleobury) i koncertních provedení po celém světě. Z českého prostředí jmenujme například provedení komorního souboru Barocco sempre giovane. 

Skladba pro ryze ženský sbor i orchestr

        V současnosti je Vivaldiho Gloria zpívána většinou smíšenými čtyřhlasými sbory, není ale bez zajímavosti, že autor původně dílo skládal pro ryze ženský sbor i ansambl. Skladatel totiž působil po většinu svého života (i přes své četné další závazky) jako houslový mistr v sirotčinci Pio Ospedale della Pieta v Benátkách, kde měl na starosti hudební výuku a dirigování orchestru a sboru složeného výhradně z hudebně nadaných žaček tohoto ústavu. Náš sbor bohužel nedisponuje ženskými basy, a proto zazní verze pro ženský čtyřhlasý sbor v citlivé transkripci pro dva alty a soprány.

         Oratorium, které může být uváděno jako součást liturgie při mši, má celkem jedenáct částí, v nichž se s dramaticky efektním účinkem střídají sborové a sólové pasáže, duety sólových hlasů či dokonce duet sólového hlasu se sborem. 

Pocta Ruggierovi 

        Posluchače zajisté zaujme již úvodní energická Gloria in excelsis Deo svým výrazným rytmem a oktávovými skoky nebo pomalá a meditativní část Et in terra pax, která je naprostým protikladem úvodní části. Sboristky si užívají živý tečkovaný rytmus a nádhernou melodii v šesté části Domine Fili unigenite a je pro ně velkou výzvou kvalitně předvést části, složené ve formě čtyřhlasé fugy: Propter magnam gloriam tuam a závěrečné monumentální Cum sancto spiritu. Amen. Tato poslední část vznikla přepracováním skladby jiného autora: G.M. Ruggiera, musíme však podotknout, že v oněch časech to bylo považováno za čest, nehledělo se na autorská práva stejnou optikou jako dnes. 

Dvě Glorie

        Málokdo možná ví, že světoznámá Gloria, kterou dnes uslyšíme, má „dvojče“: existuje ještě jedno, mnohem méně známé, zpracování Glorie od Vivaldiho, RV 588. Neliší se tóninou, jednotlivými částmi, má přibližně stejnou délku i velmi podobné obsazení. Je překrásná, stejně jako její slavnější protějšek, ale možná díky tomu, že vyžaduje více sólistů a obsahuje introdukci, která nepatří do mešní liturgie, bylo její provádění více náročné i nepraktické, rozhodně ale stojí za poslech. 

Vivaldi známý neznámý

        Těžko si dnes představíme, že chybělo málo k tomu, aby Vivaldiho hudba upadla v zapomnění. Tento skladatel byl za svého života známý a slavný po celé Evropě a výraznou stopu zanechal i v českých zemích. Autor čtyřiceti oper a také novátorské formy houslového koncertu, jehož cyklus Čtvero ročních období představuje dnes přitažlivý vstup do světa vážné hudby pro mnoho dětí a mladistvých, ke sklonku života již nebyl na výsluní a zemřel ve Vídni v ústraní. 

        Rodil se totiž nový styl: klasicismus a skladby překonaného baroka se již znovu nevydávaly. Jedině díky renesanci zájmu o dílo J.S. Bacha v druhé polovině devatenáctého století, došlo posléze i k obnově zájmu o dílo jeho předchůdců v čele s Vivaldim. O Bachově oblibě Vivaldiho svědčí fakt, že napsal třináct transkripcí jeho houslových koncertů, což vlastně upozornilo na Vivaldiho tvorbu. Na začátku dvacátého století došlo k obnově zájmu o Vivaldiho koncerty, s velkým zpožděním došlo i k výzkumu a provádění jeho duchovních skladeb.

 

RADOSTI A STRASTI VZDÁLENÉ VÝUKY: 

reflexe a zkušenosti učitele

Už uplynul bezmála rok od začátku pandemie, která změnila charakter každodenního chování, návyků i činnosti lidí po celém světě. Lidé se museli přizpůsobit novým nečekaným podmínkám, pedagogickou oblast nevyjímaje. Rok je dostatečně dlouhá doba na to, vidět věci z odstupu, zároveň je zřejmé, že výjimečná situace, ve které se nacházíme, ještě potrvá.

Vykolejený rok

Před rokem, během jarních opatření, jsem si ještě online výuku hry na klavír neuměla představit: ostatně děti měly plno práce se školou, postupně se vyvíjel vzdálený model výuky, řešilo se připojení, technika, praktické počítačové dovednosti.

Jak to bylo s klavírem? Někteří žáci hráli, posílali jsme si nové materiály – noty, nahrávky. Někdo strávil jaro třeba na chalupě, bez internetu, bez nástroje. Během květnového návratu jsme si všichni užívali a vážili toho, že se můžeme vidět, že si spolu můžeme zahrát, i když někomu trvalo déle, než se po dvouměsíční pauze pravidelného setkávání dostal do běžného, pracovního tempa. Lekce v září již probíhaly ve zvláštní, výjimečné atmosféře: bylo skvělé, že se můžeme vidět osobně, jen již bylo zřejmé, že to nepotrvá dlouho. Školy se zavřely, a co teď?

Studenti nastartovaní, byla by škoda toho nevyužít a nezkusit učit alespoň online. Všichni souhlasili a od října jsme začali. Po počáteční euforii, že to alespoň nějak jde a mého přemýšlení „jak ještě jinak a lépe“ se po dvou měsících dostavila únava a jistá rezignace, kterou nezahnaly ani krátké týdny rozvolnění v prosinci. Na dětech jsem již viděla známky demotivace a zpohodlnění.

Máme tu konec února a konec v nedohlednu: pokusím se proto o základní analýzu kladných a negativních stránek vzdálené výuky, hrozeb a příležitostí, které naskýtá, protože s on-line vyučováním to budeme muset ještě nějakou chvíli vydržet. Ale abychom nezačínali úplně vážně:

Historky z natáčení

Historka č. 1: Oční vada nebo chybné nastavení počítače?

Připojím se k hovoru -   kromě ostré postavy vidím vše v mlze. Je to strašně nepříjemné a už uvažuji o návštěvě očního lékaře, než zjistím, že si děti (počítačově mnohem zdatnější, než já) hráli s pozadím na monitoru. Tento neduh lze velmi snadno odstranit. Naštěstí.

Historka č. 2: To by se nám normálně nestalo

Snažím se rozebírat s žákem novou skladbu a stále to nejde a nejde. Už opravdu nevím, jak to vysvětlit. Nejraději bych svůj notebook vyhodila z okna. Po nekonečných deseti minutách zjistím, že máme před sebou každý jiné noty. TAK PROTO JSME SI NEROZUMĚLI. Naživo by byl omyl vyřešen za pět vteřin.

Historka č. 3: Rytmus nebo připojení?

Poslouchám, jak student hraje a stále to není ono, hra není vyrovnaná, plynulá. Nedrží rytmus nebo máme horší signál? Tak to s jistotou zjistím, až když se uvidíme naživo…

Historka č.4: Čtyřručka v nedohlednu

Hra na čtyři ruce patří k nejoblíbenějším částem hodiny. Počítačové spojení má ale nepříjemné vteřinky zpoždění, takže o synchronní hře si můžeme jen nechat zdát. Nahrávám sice „hráče druhého“ a posílám audionahrávky dětem, aby měly doprovod, ale hrajte s počítačem…

Historka č.5: Zmrzlé okénko aneb počtvrté to snad vyjde

Nadšená studentka, práce jí jde od ruky, jen aby ty výsledky ke mně doputovaly: pokaždé, když začne hrát, obraz i zvuk zmrzne. Po chvíli obnovíme spojení a musíme začít od začátku…než to opět zmrzne…a ještě potřetí… Ještě, že tam je to nadšení.

Historka č.6: Ztraceni v éteru

Na speciální poličce mám notebook, na Skypu videohovor se svým žákem, vidím a slyším jej perfektně. Jsem zrovna uprostřed výkladu o posuvkách, když uslyším váhavý hlas: „Paní učitelko? Slyšíme se?“. Odpovídám: „Vidím tě i slyším. Už je to lepší?“ Následuje stále stejně zdráhavé: „Paní učitelko? Jste tam?“. Po marných chvílích to vzdáme a na chatu si napíšeme, že to snad vyjde příště, kdy nám duch dobrého připojení bude více nakloněn.

Historka č.7: Když teprve začínáme

Tak s tímhle začínajícím studentem je špatně snad úplně vše. Ach, jak je ta komunikace komplexní! Osobně je to tak efektivní, tady trvá vysvětlit něco věčnost, aby to bylo správně pochopeno. Ale jistá si nejsem nikdy. A ke všemu je to cizinec, takže máme zmatek v jazyce, v pojmech. Ještě se neznáme a nevíme, co od druhého očekávat. Frustrující okamžiky na obou stranách. Ale teď již seriózněji:

Model vzdálené výuky

Nejprve bych ráda stručně popsala svou komunikaci se studenty, aby bylo zřejmé, z jaké situace vycházím a co vlastně hodnotím.

Učím soukromě hru na klavír děti i dospělé, začátečníky i mírně pokročilé. Setkávám se s dětmi velmi nadanými, kterým z nejrůznějších důvodů nevyhovuje systém ZUŠ i s žáky průměrnými, kteří se sice neučí tak rychle a snadno, ale muzicírují s nadšením a láskou. Přicházejí ke mně studenti VŠ nebo maminky a tatínci středního věku, kteří si přijdou plnit svůj dávný sen.

Jednou týdně spolu máme hodinovou individuální lekci, kde vlastní hru na nástroj organicky propojujeme s hudební naukou. Nyní se lekce uskutečňuje online, kdy žák i učitel sedí u svého nástroje, oba máme kameru nastavenu z boku, aby snímala jak ruce na klaviatuře, tak obličej. Při probírání technických věcí, (např. podkládání palce, způsob úhozu) často ještě bereme počítač do ruky a zblízka si ukazujeme co a jak. Pokud to jde, využíváme raději notebook než mobil, protože má větší úhel záběru. Po ruce máme oba kromě not také sešit s poznámkami a tužku, pastelky. Studenti si totiž v tomto případě musí dělat sami poznámky jak do not (např. prstoklad, přednes), tak do sešitu (domácí příprava na další týden). Často využíváme možnost nahrát hodinu, což je užitečné pro obě strany: pro učitele je to neocenitelná zpětná vazba, pro žáka možnost poslechnout si s odstupem vlastní hru nebo naposlouchat nové skladby.

Dávám si dobrý pozor, abych se přesvědčila, že vše bylo správně pochopeno, všemu je rozuměno, je prostor pro dotazy a jsem za ně velmi ráda. Jsem si vědoma toho, že z online přenosu dostávám jen neúplnou, částečnou informaci, která může zkreslit hodnocení celé situace.

Kromě online hodin ještě posílám další studijní materiály, které vyplynou přímo z hodiny: naskenované noty a audionahrávky nové skladby, kterou jsme vybrali na hodině, případně ještě speciální audio výklad k určité skladbě, studijní velmi pomalou nahrávku obtížného místa, doprovody ke čtyřručním skladbám nebo naskenované pracovní listy k hudební nauce i s úkoly.

 

Kladné stránky vzdálené výuky

„Alespoň něco zůstalo stejné“

I když společenský hudební život zmizel, nástroj máme doma a můžeme dál hrát. Alespoň hraní nám zůstalo a je často efektivním ventilem negativních emocí, které jsou spojeny s omezeními během pandemie. Lekce se sice přesunuly do online prostoru, ale práce u klavíru po celý týden zůstává stejná.

„Mohu na sobě pracovat i během pandemie“

Díky neuvěřitelnému technologickému pokroku můžeme využívat možností vzdálené výuky, o kterých by se nám před desítkami let ani nezdálo. Žádná technologie nenahradí osobní komunikaci tváří v tvář, nicméně teď se můžeme vzdělávat i v době velmi striktních omezení. A když student ví, že bude hodina, tak se víc snaží, víc dělá a má to systém, než kdyby si hrál „jen tak“ pro sebe.

„Zachování kontaktu“

I když vzdálenou výuku nemusíme považovat za plnohodnotnou, umožňuje učiteli neztratit kontakt s žákem. To je nesmírně důležité proto, aby si děti udržely nasazení a motivaci k práci nebo nenechaly svého koníčku úplně. Předává se energie, elán, láska k hudbě…i když pro učitele obtížněji, než obyčejně.

„Vidím úsměvy“

Online období předcházela doba roušková, takže teď jsem ráda, že vidím, jak se děti usmívají😊 Vidím také to, v jakém prostředí doma hrají, zda na to mají klid, jak kvalitní nástroj mají k dispozici, jak je naladěný či rozladěný, zda sedí na vhodné židli a ve správné výšce.

Využití některých postupů v běžné praxi

Už před pandemií jsem využívala nahrávání: jako upomínku pro žáky i jejich rodiče, jako zpětnou vazbu pro žáka: co vše jsem se za rok naučil, co mi jde, na co bych se měl naopak zaměřit. V době online výuky se k těmto postupům přidružily další, které budu i nadále využívat: nahrávky k naposlouchání pro studenty (jak by to mohlo vypadat/když skladbu neznají), nahrávky vyloženě didaktické (obtížný úsek ve velmi pomalém tempu, každou rukou zvlášť a dohromady), výklad ke konkrétní skladbě, který lze obecně použít pro více studentů.

Digitální archiv

Již dlouhou dobu jsem si plánovala, že si naskenuji nejoblíbenější klavírní literaturu pro děti, že si digitalizuji nespočet pracovních listů, které jsem si během času vytvořila nebo namalovala, ale nikdy jsem to neudělala. Až teď, když nebylo vyhnutí.

Zpětná vazba pro učitele

Během studií jsem se seznámila s metodou VTI – video tréninku interakcí, která se konstruktivně uplatňuje v mnoha pomáhajících profesích. Je založena na nahrávání a odborném rozboru běžných situací mezi klientem a sociálním pracovníkem, pacientem a lékařem/zdravotní sestrou nebo také mezi učitelem a žákem. Podrobně analyticky, na základě natočeného videa, se zkoumají jednotlivé interakce, jak komunikace probíhá, kdy funguje a proč. Cílem je posílit naše komunikační kompetence.

Nahrávání online lekcí je jednoduché a poskytuje skvělý materiál k tomu, aby pedagog dostal zpětnou vazbu s odstupem o tom, jak učí a jak se může dál zlepšovat.

Záporné stránky vzdálené výuky

„Když se začíná“

Vzdálená výuka se jeví jako zcela nevhodná zejména pro začínající studenty: musí se postavit ruka, naučit se elementární technice úhozu, což se na dálku dělá opravdu velmi těžko. Navíc ještě nejsou zažita pravidla vzájemné spolupráce mezi učitelem a žákem, nevytříbila se vzájemná očekávání, neustálil se mezi nimi tak důležitý vztah vzájemné důvěry, který je předpokladem každé dlouhodobé efektivní spolupráce.

Ztráta informace

V online komunikaci se ztrácí mnoho informací (zejména mimoverbálních), které nezachytíme a proto pokud jednáme virtuálně s lidmi, které ještě pořádně neznáme, může dojít k mnoha nedorozuměním, ke kterým by při jednání tváří v tvář ani nedošlo.

Zvýšené nároky na učitele

Čas: učitel stráví reálně online výukou mnohem více času: některé problémy se mnohem hůře na dálku vysvětlují, stále se počítají takty (aby bylo jasné, o kterém místě ve skladbě je řeč), vznikají nedorozumění způsobená přenosem nebo nekvalitním signálem, hodně času zabere příprava a zasílání dalších materiálů (pořizování audionahrávek, skenování not a pracovních materiálů) a jejich zpětná kontrola.

Technická připravenost: učitel se bez dobrého rychlého připojení neobejde (obzvlášť, když z domova pracuje a vzdělává se celá jeho rodina včetně dětí). Bez multifunkční kopírky se skenerem a kvalitním notebookem si svoji práci nedovedu v současnosti představit.

Zvýšené nároky na studenty

PC dovednosti: většina dětí je IT zdatnější, než já, ale přece jen: musí tisknout, skenovat, nahrávat…

Samostatnost: studenti si musí dělat sami zápisky z hodin, což je pro mladší školní věk ještě docela složitá záležitost. Vzdálená výuka také vyžaduje od nich mnohem větší aktivitu a systematičnost: stáhnout si soubory, pustit si je ve správnou chvíli, vytisknout noty, utřídit si je, abych je našel, až je budu potřebovat.

Koncentrace: I mnozí dospělí mají problémy na homeoffice, jak oddělit pracovní a volný čas, jak se soustředit, natož děti.

„Mluvící krabička“

Zjistila jsem, že online přenos ode mne vyžaduje úplně jinou koncentraci, než osobní výuka tváří v tvář. Musím vyvinout mnohem větší úsilí, abych oddělila zvuky své domácnosti od podstatných informací vycházející z počítače. Jakákoli malá drobnost mě vyruší, je mi nepříjemná. Kdyby byl u mě žák na hodině osobně, ani ty malé drobnosti nezaznamenám (můj předškolák si hraje s dřevěnými kostkami na podlaze, dveře nejsou pořádně zavřené, je průvan, někdo huláká na ulici).

Když ani ladič nemůže

To jsou ty uši trhající situace, kdy vy máte na své poměry hodně rozladěný klavír (ladiči během pandemie také omezili činnost) a váš student má rozladěno úplně jiným směrem, půltón žádná míra. To už je moc i na lidi s relativním sluchem.

Hrozby

Nepříznivé vnější okolnosti

Špatné internetové připojení, absence kvalitní techniky nebo nedostatek klidu v domácnosti patří k faktorům, které mohou zásadním způsobem negativně ovlivnit efektivitu vzdálené výuky.

Zrádný dlouhodobý horizont

Pokud vzdálená výuka trvá dlouhé měsíce, jako v současnosti, začínají se projevovat důsledky absence osobního setkávání a společenského hudebního života: snižuje se motivace k práci (proč bych se dřel, když to nemohu předvést na koncertě), ztrácí se radost a elán (děti přestávají bavit i činnosti, které za normálního provozu patří k jejich oblíbeným), zpohodlnělost (postupně všichni přivykáme monotónnímu týdennímu rytmu, který není přerušen žádnými výjimečnými událostmi jako jsou výlety s přáteli, návštěva výstavy, divadla nebo koncertu, velká rodinná oslava nebo sportovní závody). Ztrácíme tak velkou část vnějších podnětů, které jsou podhoubím pro naši další kreativitu.

Příležitosti

Pravidelnost

Online výuka představuje šanci pro děti, které jinak často na osobních lekcích chybí z důvodu nemoci nebo pro ty, kteří mají i jiné, časově náročné koníčky.

Musím konstatovat, že v době pandemie se „docházka“ velmi zlepšila. Další důvody jsou ale spíše smutné – zkrátka nic jiného se neděje: ubyly rodinné dovolené, pobyty škol v přírodě, školní akce, vystoupení…

Menšině studentů online vyhovuje

Malá část studentů postupuje při práci z domova rychleji, neboť jim lépe osobnostně vyhovuje. Jedná se například o introvertní nebo úzkostlivé povahy, které pociťují při online lekcích na sebe menší tlak.

Online výuka je lepší variantou i pro ty, jimž způsobují roušky a respirátory zdravotní problémy v podobě vyrážek a exémů.

Cesta je cíl

Nezbytnost nás poučila, co je pro nás opravdu důležité. Koncertovat a setkávat se nemůžeme (pomíjím možnost streamovaných koncertů, které mohou být alternativou pro profesionální hudebníky, ne pro amatéry, jako jsme my), ale samotné hraní nám nikdo vzít nemůže. Ten emocionální prožitek z vlastního tvoření nám zůstal.

SHRNUTÍ

Vzdálená individuální umělecká výuka je uskutečnitelná, ale představuje zvýšené nároky pro učitele i žáka. Zcela nevhodná se jeví pro začínající studenty. Krátkodobě je velmi užitečná pro udržení kontaktu žáka s učitelem, v dlouhodobém výhledu je potřeba prokládat online lekce alespoň občasnými osobními konzultacemi, abychom minimalizovali negativní dopady vzdálené výuky. Online výuka představuje zajímavou alternativu pro žáky se zvýšenou nemocností, některé postupy vzdálené výuky můžeme využít i v běžném provozu.

Dobu pandemie můžeme považovat za mezní situaci: pokud není zrovna náš život přímo ohrožen, jsme omezeni na svých individuálních právech a svobodách. Mnoho aktivit, které nám přinášely radost do života, je v podstatě zakázáno. V době krize je vždy lépe patrné, jaké jsou naše priority, hodnoty, na čem nám opravdu záleží. Možná si v budoucnu o to více budeme vážit normálního hudebního života.

Klavírní nadílka v muzeu

Třetí adventní neděli odpoledne jsme se sešli s mými mladšími žáky i staršími studenty v Uhříněveském muzeu, abychom zahráli na klavír obecenstvu nejvstřícnějšímu: našim rodičům, prarodičům a kamarádům. Toto setkání bylo zároveň tradiční i výjimečné:

Tradiční svým načasováním i umístěním. V Uhříněveském muzeu pořádáme různá vystoupení a koncertíky už přes deset let, obzvláště před vánoci. Letošní kulisy nám tvořily krásné betlémy z nejrůznějších materiálů od dětí ze základních škol i mateřské školky.

Výjimečné bylo tím, že se nám v polovině června narodil Filípek (52 cm, 3,1 kg) a od září se také aktivně a (většinou) s úsměvem zapojil i do našeho hudebního života. A přesto jsme to všechno zvládli, i díky babičce a dědovi, ale také díky skvělému a tolerantnímu přístupu klavírních dětí.

Vystoupení zahájil přípravný hudební kroužek  ve složení: Terezka Hráská, Andrejka a Míša Dalecké, Erik Sůva a David Rott. Zazpívali nám a zahráli na rytmické nástroje dvě koledy:  něžnou Já malý přicházím a rozverného Fanfrnocha. Poté následovala oblíbená minioperka O dvanácti měsíčkách od Uhlíře a Svěráka (zkrácená z časových důvodů). Paradoxní je, že se letošní zimu setkáme spíše s fialkami a rozkvetlými stromy než s mrazem a závějemi sněhu...Děti byly roztomilé svou bezprostředností a já za sebe mohu říci, že mne naše společná setkání vždy nabijí pozitivní energií.

Dále již následovala klavírní vystoupení: Bára Smutná překvapila svou vlastní skladbičkou, Ondra Krátký počtem vánočních koled, které se naučil, Sofinka Fialová ozvláštnila zvuk klavíru flétničkou, Tadeáš Švadlenka rozvířil vody popovou ABBOU, s Martinem Humešem a Kristýnou Peckovou jsme čtyřručně zahráli i moderní skladby od současného koncertního klavíristy a skladatele Adama Skoumala. Naty Klemencová dovedla do úspěšného konce náročný Canon a program završil náš jazzista Adam Rott. Já osobně se rozloučila skladbami Michaela Nymana z filmu Piano.

Tentokrát nemáme tak kvalitní nahrávky, neboť náš vrchní kameraman - tatínek Ondřej, hlídal doma našeho Ježíška - Filípka. Ale něco jsme přece jen nahráli. Jsem si vědoma toho, že nahrávky nejsou ideální, takže pokud máte doma lepší nahrávku a chtěli byste se o ni podělit, neváhejte a sdílejte...

Nashledanou na dalším koncertě

Jak zvládat veřejná vystoupení

Situacím, kdy se stáváme středem pozornosti a my chceme podat co nejlepší výkon, ať už řečnický či umělecký, nečelíme často, a právě proto v nás vyvolávají trému a stres. V dnešní škole se rovněž neklade velký akcent na veřejné vystupování a samostatný projev. Nicméně tuto dovednost potřebuje každý z nás v životě, ať už se bude připravovat na jakékoliv povolání. Co tedy můžeme pro svoje úspěšné vystoupení udělat? Zde jsou mé zkušenosti (se zvláštním přihlédnutím ke klavíru):

• dobrá domácí příprava: vystupuji jen s tím, co opravdu ovládám (skladbu, téma). Nemohu očekávat, že na veřejnosti, koncertě, podám lepší výkon, než doma, spíše naopak. Takže doma musíme hrát výborně, abychom na koncertě podali náš průměrný výkon. Pokud mám mluvit, připravím si stručné body, nikoliv ucelený text v celých větách, to bychom se do toho jen zamotali, potřebujeme tam dostat jistou míru spontánnosti a přirozenosti.
• vystupuji jen s tím, co mě baví a zajímá: jen tak mohu opravdu zaujmout i posluchače, naše nadšení se přenese i na ně. Stejně jako učitel ve škole, který může zaujmout děti pro svůj předmět pouze tehdy, když je pro něj zapálený on sám. 
• mít trému je přirozený stav: náš organismus reaguje na vzniklou situaci a mobilizuje své síly, měli bychom s tím tedy dopředu počítat. Jde jen o to, aby nás tréma naprosto nesvázala, ale naopak povzbudila k lepšímu výkonu.
• nevyhýbat se veřejným vystupováním: ba naopak -  vystupovat co nejčastěji, abychom ze situací zcela výjimečných udělali běžnou, všední záležitost. Když nastalé chvíle důvěrně známe, nemůžeme z nich už mít přehnané obavy, stávají se pro nás rutinou.
• nepřikládat konkrétnímu vystoupení přehnanou důležitost: i když mi na něm samozřejmě velmi záleží a připravím se na něj, jak nejlépe dovedu, měli bychom si být vědomi toho, že jedno vystoupení je jako jedna fotografie, časový snímek zachycující jeden moment v našem životě. Nevypovídá vše o tom, co a jak umíme, vypovídá spíše o naší aktuální kondici a rozpoložení - proto jsou živé koncerty tak zajímavé - jsou pokaždé jiné.
• dobře se znát a mít se rád i se všemi chybami a nedostatky, nechtít od sebe nemožné
• někdo se před publikem cítí jako ryba ve vodě, někdo se tak nebude cítit nikdy - vždy ale můžeme obstát se ctí.

Co můžeme udělat těsně před a během vystoupení?

• přijít předem a vyzkoušet si jiný nástroj i akustiku, která se pravděpodobně bude velmi lišit od domácího prostředí.
• pokud hraji z not, připravím si je tak, abych pak neměl zbytečné (a pro ostatní nudné) prostoje.
• neměli bychom zapomínat na to, že instituce koncertu je pevně zakořeněna v naší kultuře a váže k sobě mnoho ritualizovaných zvyklostí (pěkný oděv, slušné chování, úklona jako poděkování za potlesk etc.) - to vše také ovlivní výsledný dojem z našeho vystupování.
• dobře se posadit ke klavíru je základ. Když se mi špatně sedí, nemohu se soustředit na hru. Proto si vždy zkontroluji výšku klavírní židličky i její vzdálenost od nástroje.
• nezačnu hrát ihned, v první sekundě, ale dám si čas na to, uvědomit si, co přijde a jak to chci zahrát. Někdy pomůže i zavřít si oči a v duchu si představit skladbu, kterou budu hrát. Abychom se vpravili do její nálady, tempa a dynamiky. Pokud hraji více skladeb za sebou, je obzvlášť důležité uvědomit si rozdíly mezi jednotlivými skladbami ("nehrát vše na jedno brdo").

A jaké jsou vaše zkušenosti?

Ozvěny květnového vystoupení

Odpoledne třetí květnové neděle patřilo naší tradiční akci - klavírnímu  vystoupení mých žáků a studentů. Spolková místnost Uhříněvského muzea se zaplnila rodiči, prarodiči, kamarády a dalšími věrnými příznivci, kteří sešli, aby si vyslechli práci mých žáků za uplynulé pololetí a ocenili potleskem jejich pokroky. 

Navzdory vlně angín (i velice sledovanému zápasu českého hokejového týmu na mistrovství světa) jsme se shromáždili ve slušném počtu. V publiku tentokrát zasedlo více předškolních dětí, které bych ráda ocenila za slušné chování při koncertě a soustředěný poslech starších kamarádů. Zdá se, že si tu vychováváme budoucí, pro hru zapálené, hráče (viz foto).

Ráda bych pogratulovala začínajícím hráčům za to, jak se jim povedlo jejich první vystoupení a starším studentům zase za to, jak se vyrovnali se svou mírou trémy. Děti staršího školního věku mají větší míru sebereflexe a vědomí souvislostí, čemuž odpovídá i zvýšený stres při veřejném vystupování. Všichni to ale zvládli a dohráli se ctí. Každý si vybírá své lepší a horší dny, a když si zažijeme onu horší chvilku, o to víc příště oceníme chvíle úspěchu, kdy vyjde úplně všechno, co jsme plánovali. (Ale o tom, co udělat pro úspěšné vystupování, se vrátím později v samostatném článku.)

Vyslechli jsme průřez naším sólovým i (u dětí velmi oblíbeným) čtyřručním repertoárem, Zazněly skladby barokních, klasicistních i romantických autorů až po modernu, jazz a pop. Lidové písně v různých úpravách nesměly chybět, tentokrát to nebyly jen ty české či moravské, ale lidovky z celého světa. Byla zastoupena i ryzí současnost v podobě čtyřruční Romance od Adama Skoumala (2014). 

Všichni účinkující ode mne dostali vysvědčení (roční slovní hodnocení) spolu s nahrávkami na CD, které jsme spolu pořídili v průběhu celého školního roku.  Je velmi zajímavé a často také velmi překvapivé, poslechnout si svojí práci z odstupu, najednou: "Jak mnoho práce jsem tento rok udělal(a), jaký byl můj pokrok v technické obtížnosti, v přednesu, co mi nejvíc "sedlo", byl (a) jsem pracovitější než loni?" - to vše nám může tato zpětná vazba poskytnout. Nehledě k tomu, že je to milý dárek pro rodiče a možná budoucí objev pro nás samotné, až si tyto nahrávky poslechneme po letech..

Ještě jednou děkuji všem posluchačům, rodičům i dětem za přízeň. Teď už mě čekají jiné, mateřské, povinnosti, ale doufejme, že vše dobře dopadne a na podzim nové miminko hladce  vklouzne do našeho společného hudebního života.

Veronika Svátková - škola 5
Veronika Svátková - Kukačka
Veronika Svátková - Ovčáci čtveráci
Veronika Svátková - Diabelli 1
Sofie Fialová - Včelí Medvídci
Sofie Fialová - Maličká su
Sofie Fialová - škola 29
Martin Humeš - Hurník - Prapory vlají
Martin Humeš - Hopp - Vinobraní
Tadeáš Švadlenka - ABBA - I have a dream
Tadeáš Švadlenka - ABBA - Money
Karolína Humešová - Haydn - Malá serenáda
Karolína Humešová - Emonts - Blow the wind
Kristýna Pecková - Emonts - Greensleeves
Kristýna Pecková - Skoumal - Romance
Adam Rott - Hradecký - Boogie pro Vaška
Adam Rott - Hradecký - Vláček

Ohlédnutí za vánoční klavírní besídkou 14.12.2014

V podvečer třetí adventní neděle 14.12.2014 se v Uhříněveském muzeu konala naše tradiční akce: klavírní besídka mých žáků a studentů. Hráli jsme tentokrát v kulisách vpravdě vánočních: poslouchali nás Marie i Josef s Ježíškem skoro v životní velikosti spolu se všemi anděli a zvířátky.

Vstřícně naladěnému publiku složeného z rodičů, prarodičů, kamarádů a dlouholetých příznivců se představili žáci začínající i pokročilí. Palce jsme drželi samozřejmě všem, ale já osobně obzvláště těm, pro které naše besídka znamenala první veřejné vystoupení. Chce to kuráž, jsou to nervy, ale výsledek stojí za to a podobné zkušenosti se určitě budou v pozdějším životě hodit.

Ráda bych také vyzvedla výkon sourozeneckého dua Martina a Káji Humešových. Čtyřruční hra je náročný obor, obzvlášť, když se nehraje jen s paní učitelkou. Člověk se musí umět dohodnout, nerozhádat se, hbitě reagovat na spoluhráče a nakonec jedno důležité poznání: když už kritizuji, tak raději jenom sebe..

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem účinkujícím, se všemi se mi moc pěkně pracuje, tak i obecenstvu za skvělou atmosféru na koncertě, a také všem rodičům, kteří doma umožňují dětem systematicky a soustředěně pracovat.

Pod článkem naleznete videoukázky, takže můžete posoudit sami, jak si vedeme.

Pohodové a radostné vánoční svátky přeje LM

Sofie Fialová: Pojďte, chlapci, k nám
Sofie Fialová: Pásli ovce valaši
Sofie Fialová: BGS: 4,5, Píseň
Ondra Krátký: BGS: 1,2,3
Vláďa Klemenc: Hurník: Pavoučí menuet
Martin a Kája Humešovi: Němec: Rozmar + Jak jsi krásné, neviňátko
Kristýna Pecková: Emonts: Loch Lomond
Adam Rott: Kirchberger: Allegro
Adam Rott: Schönmehl: The Somersault King
Natálie Klemencová: Hradecký: Vláček
Natálie Klemencová: Pachelbel: Canon D dur (fragment)

Pozitivní přístup

Skeptickému Evropanovi je na americkém pozitivním přístupu k životu stále cosi  podezřelého: "Život přece není vždy jen Great! Excelent! spíše naopak. Člověk se stále necítí Fine a Cool! To mám pokrytecky lhát a něco stále předstírat?" To byly také moje vlastní námitky. Ne, nejde o předstírání a přetvářku, hraní si na něco, co neexistuje.  V tomto článku bych ráda poukázala na velký potenciál, který má využití pozitivního přístupu při výuce, ale i ve výchově.

Když používám termín "pozitivní přístup", mám na mysli multioborový způsob řešení problémů, vycházející z filozofie utilitarismu a pragmatismu: neřeším a netrápím se tím, co se nedá změnit, ale pracuji na tom, co se změnit dá, odstraňuji následky, nerozebírám vinu, kdo za to může. Veškeré vlastní úkony sleduji optikou užitečnosti - k čemu to bude dobré? Změní se tím něco? Prospěje to něčemu?

Například: dítě rozleje po stoprvé plnou sklenici šťávy. Místo našeho obvyklého: "Já ti to říkala! "(neužitečné hodnocení: měla jsem pravdu a ty ne) "Dávej přece pozor!" (pozdní upozornění - už se stalo) "Ty jseš ale nemehlo!" (hodnocení týkající se osoby, ne věci) může nahradit konstruktivnější: "Rozlil jsi pití? Tak to běž utřít." (konstatování stavu a návod k řešení).

Poprvé jsem se s tímto pozitivním přístupem setkala v systemické psychoterapii (přístup orientovaný na cíl, vyjadřující respekt ke klientovi, krásu profese - psychoterapie nemá bolet, sledující užitek pro klienta) a dále v mezioborové metodě VTI - videotréninku interakcí, která je založena na natáčení běžných, všedních, opakujících se vzorců naší komunikace. Terapeut je analyzuje spolu s klientem, staví na tom, co funguje a naopak odbourává vzorce, které se ukazují jako nefunkční. Tato metoda má široké uplatnění, může se využívat v psychoterapii, sociální práci (práce se seniory, problémovými rodinami) i pedagogice (komunikace učitele s žáky, komunikace mezi žáky navzájem etc.)

Ze sociologické teorie zase můžeme aplikovat tzv. Thomasův teorém, který říká: "Je-li situace definována jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích". Někdy se této poučce říká sebenaplňující se proroctví: v sociálním světě je často důležitější význam a očekávání, která lidé daným situacím připisují, než jejich objektivní, reálný stav.  Jejich očekávání ovlivňuje jejich následné jednání. Robert Merton ve svém článku o tomto jevu popisuje příklad studenta, který se připravuje na zkoušku. Pokud si situaci definuje tak, že ji udělat nemůže, je to příliš těžké, nad jeho možnosti, bude tomu odpovídat i studentova příprava - bude liknavá, protože bude dopředu počítat s tím, že stejně neuspěje. Zatímco v opačném případě, kdy bude očekávat, že uspěje, udělá vše pro to, aby tomu tak opravdu bylo. Tudíž pokud se i ve vyučování budeme zaměřovat na to, co nám jde dobře, budeme posilovat pozitivní zpětnou vazbu a motivovat tím studenty v další přípravě. Neznamená to však, že bychom nemohli být kritičtí a přehlíželi chyby - existuje však spousta způsobů, jak věcnou kritiku sdělovat, jak o ní hovořit, jak k ní přistupovat. 

Při přemýšlení o pozitivním přístupu ale nejprve musíme překonat několik zažitých stereotypů:

1. "Buď je učitel/ka hodná a nic nenaučí nebo je přísná, ale naučí." Jsem osobně přesvědčena o tom, že lze být "hodná" (ve smyslu respektující, empatická, podporující, motivující) i "náročná na výkon" (každý dělá podle svých schopností své maximum). Oddělujme vztah k žákovi od pravidel a požadavků při výuce.
2. "Lidský přístup znamená synonymum pro lajdácký, nedbalý, povrchní, nekvalitní" Student i učitel jsou lidé, a to lidé chybující. Ještě to není tak dávno, kdy se člověk na hodinách pedagogiky dovídal, že učitel nemůže přiznat, že něco neví nebo že udělal chybu!!! Domnívám se naopak, že z chybování můžeme vytěžit maximum: ze své praxe vím, že všechny děti milují úlohy typu: najdi chybu a oprav ji. A nic nepotěší žáka víc, než když může opravit pana/ní učitele/lku. Situace, kdy můžeme ocenit žákovu všímavost a pozornost a zároveň připustíme svou omylnost a ještě poděkujeme za upozornění, posilují vzájemný vztah důvěry, uznání a vzájemného respektu. Je to tak perfektně fungující situace, že se přiznám: někdy udělám tu a tam chybu schválně. Navíc v dnešní době, kdy trpíme záplavou informací, které si musíme nějak přebrat a zpracovat, je podle mého názoru naopak velmi rozumné i užitečné využít situací, kdy nás může poučit žák, kdy je to takříkajíc obráceně. A pokud byl vznesen dotaz a my nevíme, není žádná ostuda připustit to. Důležité je vyhledat si tu informaci, a pak o tom se studenty diskutovat, třeba jak získávat důvěryhodné informace z ověřených zdrojů.
3. "Nesmíme žáky přechválit, aby si o sobě moc nemysleli" Není člověk, pro kterého by nebyla důležitá pochvala, byť v různém balení a týká se to dětí i dospělých. Už v klasické Maslowově teorii o hierarchii potřeb zaujímá důležité místo sociální potřeba ocenění. Oním oceněním nemusí být jen slovní pochvala, dobrá známka nebo písemné hodnocení, ale třeba svěřený důležitý úkol, svěřená důvěra. Občas se setkávám i s odmítnutou pochvalou: "Ale ne, to nebylo dobré, bylo to strašné..." Více se setkávám u dětí s příliš nízkým sebevědomím, než s příliš vysokým. Asi se v našich krajích budeme muset ještě naučit přijímat pochvalu. Protože když ji odmítnu, dávám tím vlastně najevo, že si nevážím soudu druhého člověka. Že je pro mě bezcenné, i když to tak vlastně vůbec není.

Pozitivní přístup zároveň určitě neznamená, že bychom chyby přehlíželi: jsou věci, které chceme a potřebujeme zlepšovat, ale nemusíme o nich mluvit negativně, záleží na úhlu pohledu. Často je to jen otázka formulace: výroky typu: "tady je chyba, zase špatně, tak ne, to nejde" můžeme snadno nahradit pozitivní, konstruktivní konotací: "tohle můžeme ještě zlepšit", "tady je potřeba zapracovat", "budeme se soustředit na.." Někdy stačí upozornit otázkou, ty také žádná hodnotící znaménka nemají: "pozor - jak to bude?" a "co s tím uděláme?" "co by bylo potřeba?".

Napadá mě hudební příměr: hudební klíče jako možné přístupy k životu. V klavírní literatuře zapisujeme skladby ve dvou klíčích (basový klíč pro hluboké tóny, houslový klíč pro vyšší tóny), z důvodu velkého tónovému rozsahu nástroje. Čtení téhož notového zápisu znamená něco úplně jiného v houslovém a něco jiného v basovém klíči. Záleží na naší optice. Když si spleteme klíč (a to se může stát velmi snadno), nedává nám to v kontextu skladby smysl. Což ale neznamená, že to je úplný nesmysl, jen jsme neměli ten správný úhel pohledu, tu správnou šifru. Přeji všem čtenářům, aby se jim dařilo nalézat klíče, které by jim otevřely dveře k lepším výkonům i spokojenějšímu životu prostřednictvím pozitivního přístupu.

P.S. Tolik k teorii, a teď k praxi, tam to je mnohem pestřejší...

Čtyři ruce zmohou více aneb chvála čtyřruční hry

"Čtyřručky" patří k nejoblíbenějším skladbičkám na našich koncertech: milují je děti, posluchači i já jako učitel. Proč tomu tak je? Podíváme se na tuto otázku podrobněji ze strany žáků i učitele.

Přínos pro žáky viděný jejich očima:

• při veřejném vystupování mají děti menší trému ("nejsem na to sám"), můžeme říci, že obecně platí nepřímá úměra: čím menší tréma, tím větší sebedůvěra při hraní ("i když udělám chybu, nějak si už poradím, někde se napojím..").
• radost ze společného muzicírování: "dvacet prstů zmůže víc než deset" - i když hraje učitel se žákem, je to partnerský vztah, který se zakládá na aktivní roli obou hráčů, společně vzniká lepší kvalita, není to prostý součet obou partů
• "více muziky" i naprostý začátečník může zažít potěšení z širokého tónového rozsahu klavíru, bohatého barevného zvuku a vícehlasosti.

Pro úplnost musíme dodat i slabé stránky: "doma je to větší nuda" - při domácí přípravě se nejprve musí perfektně nacvičit  samostatný part. Ale i tady máme své zbraně: rodinná, sourozenecká dua nebo využití moderní technologie (vlastníci digitálních klavírů si mohou nahrát part druhého hráče).

Přínos pro žáky viděný očima učitele:

• větší rytmická přesnost: na rozdíl od sólové hry se při čtyřruční hře žádná rytmická nepřesnost neschová, vše je hned slyšet (tzv. "jsme rozlezlí" akordy nezní v zákrytu apod.)
• aktivní spolupráce s učitelem/jiným hráčem: žáci si cvičí svou schopnost rychle reagovat na to, co hraje druhý hráč (odstíny dynamiky, reakce na chyby: chytnout se bez přerušení, více se vyznat ve skladbě).
• partnerství: oba hráči jsou stejně důležití. V některých částech skladby dominuje jeden hráč, v jiných částech druhý hráč a naopak.
• motivace pro úplné začátečníky: hrajeme na tři ruce (začátečník jednou rukou), ale dohromady je to už pěkná muzika!

Za sebe mohu dodat jediné, sdílená radost znamená větší radost, i já si s dětmi a studenty moc ráda zahraji a raduji se společně s nimi z pěkného výsledku.

O zvukovém smogu

Stejně tak, jako nikde v civilizovaném světě nenajdete místo, kde by byla naprostá tma, tak stěží najdete místo, kde by bylo naprosté ticho. Absence nežádoucích zvuků začíná být pro mnoho lidí hodnotou sama pro sebe a jedním z faktorů, jimiž hodnotí svou kvalitu života.

Popudem k napsání této úvahy jsou mé (jinak celkem běžné) zážitky:

Zážitek č.1: přijdu do kavárny hrát na vernisáž, ale nikoho nenapadne vypnout rádio. Obsluha vůbec nevnímá, a po upozornění je upřímně překvapená, že něco hraje.

Zážitek č.2: člověk se setká s přáteli a chce si s nimi v klidu, nerušeně popovídat v kavárně. Najít ale podnik, ve kterém by nic nehrálo, je tvrdý oříšek. Mnohdy stačí poprosit obsluhu, většinou ji však tento požadavek zaskočí: "Vám to vadí??"

V úvodních hodinách se s dětmi dostávám také k cvičení "Posloucháme ticho". Je to průprava ke zvýšení koncentrace obecně i ke zvýšení sluchového soustředění. (V normální situaci je totiž naším dominantním smyslem zrak - vnímáme jím až 80% veškerých informací). Děti leží v klidu na podložce se zavřenýma očima a poslouchají "ticho". Pak si o tom společně povídáme: "...ono to vlastně nebylo vůbec ticho!"...slyší hodiny, déšť, chodce a auta na ulici, ptačí zpěv, náš dech, kašlání etc. Postupně docházíme společně k tomu, že ticho a zvuk jsou dvě spojené nádoby, které bez sebe nemohou existovat. Je to míra jednoho kontinua. Abychom zvuk vnímali, potřebujeme ticho - a naopak. Stejně tak hudba využívá obojího - máme značky pro tón (noty) a značky pro ticho - pausu (pomlky). Kdybychom nevnímali ticho, nedokážeme vnímat ani zvuk. Z protikladu tónů a pomlk tvoříme hudbu, ale i řeč.

Hovořila jsem o tom, že ticho a zvuk je jedno kontinuum. Na jednom pólu je naprostá absence zvuku, na druhém totální přemíra zvuků - paradoxně ve výsledku na obou pólech neslyšíme nic. Frustrují nás obě situace: naprosté ticho vnímáme jako "nepřirozené", jsme zvyklí, že vždy "něco" slyšíme: vlastní tělesné projevy, zvuky věcí z našeho nejbližšího okolí, hlasy živé přírody. Absence jakéhokoliv zvuku navozuje tísnivý pocit, že něco není v pořádku. I druhá situace je tísnivá: naprostá přemíra zvuků nás ohlušuje, dezorientuje a zahlcuje naše smysly a znemožňuje komunikaci. Oproti tomu "známé" zvuky mohou navodit pocit bezpečí a jistoty. Například se můžeme zaměřit na zvuky našeho domova, jaké zvuky nám napoví, že jsme doma? 

Zvuky zkrátka patří k životu jako jeden ze základních životních projevů. Řečeno čapkovsky: všechno to mumlání, sípání, chrčení, kvičení, řvaní, bublání, tikání, vrzání, pískání, dunění, hraní, zpívání, brumlání, kašlání, frkání, fňukání, kvílení, vrčení, mňoukání, frkání, pípání, hudrání, funění, volání, smrkání, mluvení, hřmění, hýkání, šumění, křupání, škrundání, lomození, břinkání, bouchání, mlaskání, odbíjení, hulákání patří k životu jako naše prostředky komunikace a orientace v prostředí. Záleží však na míře. Na jedné straně tu již dávno máme zdravotní normy, které určují maximální výši hluku  (a také vzrůstající počet občanskoprávních sporů ohledně hlukového znečištění týkající se většinou průmyslového, automobilového a leteckého provozu), na druhé straně tu máme zvukový smog, o kterém se moc nemluví, a který všichni většinou pasivně přijímají: nekončící reklamy, vlezlé koledy v supermarketech, nonstop zapnutá rádia v restauracích....

Leckdo asi namítne, že zvukovou kulisu potřebuje, je na ni zvyklý a potřebuje ji ke koncentraci na učení, na práci. Samozřejmě, pro každého jsou ideální jiné pracovní podmínky. Já patřím do skupiny lidí, kteří oceňují ticho, nebo řekněme-li přesněji určitou míru ticha. Ticho je pro mě hudbou nejkrásnější - hlavně od té doby, co mám děti a více se věnuji muzice.

Touto úvahou jsem spíš chtěla upozornit a zamyslet se nad tím, kdy, jak a co posloucháme, zda to vůbec chceme poslouchat a zda to stojí za poslouchání. Třeba zní i něco, co v nepřehledném hluku vůbec neslyšíme...a nemluvíme také někdy zbytečně? Stojí to, co říkáme za poslouchání?

Klavírní jaro v muzeu

V nedělním odpoledni 25. května 2014 od 16 hodin se v Uhříněveském muzeu uskutečnilo tradiční klavírní vystoupení mých soukromých žáků a studentů, kteří předvedli vstřícně naladěnému publiku výsledky své práce za uplynulé pololetí. Děkuji všem rodičům, prarodičům a přátelům za vytvoření skvělé atmosféry, při níž děti tréma nesvazovala, ale naopak spíše povzbuzovala k ještě lepším výkonům.

Představili se jak začínající, tak pokročilí pianisté, sólový klavír doplnila velmi oblíbená čtyřruční hra. Lyrický úvod patřil našemu hostu, Aničce Hrabětové, žačce paní učitelky Marty Marečkové, dále vystoupili Vládík a Natálie Klemencovi, Martin a Karolína Humešovi, Tadeáš Švadlenka, Kristýna Pecková a Adam Rott. Program vyvrcholil procítěnou první větou z Beethovenovy klavírní sonáty „Měsíční svit“ a náladovkou „The River Flows in You“ od Yirumy  v podání Patricie Striežencové. Klavírní duo Lenka Mašindová a Petr Mareček předneslo Slovanský tanec č.16, Mozartovu klavírní sonátu D dur pro čtyři ruce a nakonec první část „Vif“ ze skladby „Scaramouche“ od Dariuse Milhauda na dva klavíry.

V programu zazněly skladby známých skladatelů (Vivaldi, Händel, Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák), ale i autorů, s nimiž se na koncertních pódiích nesetkáváme  –  například Hopp, Burgmüller. Byli to skladatelé, dirigenti, kantoři, po kterých nám zůstala zejména instruktivní literatura pro děti a to tak rozkošná, že některé skladbičky jsou v permanentní oblibě u mě i u dětí. Nebo například Antonio Diabelli, jehož dílka také hrajeme, se proslavil nejvíce jako zdatný hudební vydavatel  a  manažer. Velký úspěch u publika mají rovněž zaručeny jazzové kousky od Emila Hradeckého, úsměvná moderna Ilji Hurníka či Ebenovy úpravy lidových písní.

Chtěla bych pochválit všechny děti, jak zvládly vypjatou situaci veřejného vystupování a zejména, jak se vypořádávaly s chybami. Chybovat je lidské, ať se sebevíc připravujeme, výpadek koncentrace může přijít a my s tím počítáme a pracujeme. Hudba probíhá v čase, radovat se z melodie znamená, že si spojujeme uplynulé s právě přítomným a předvídáme budoucí. Naopak chyba je pouze okamžik, statický výřez z celku, takže když nezpanikaříme, plynule pokračujeme a navážeme v opěrném bodě, vyznění celé skladby není vůbec ztraceno. Berme to jako naši „pihu na kráse“.

Ráda bych chtěla poděkovat také našim ochotným obracečkám not, Natálce Klemencové a Lucii Jírovcové, značným dílem přispěly k naší herní pohodě.  Je to nenápadná, nevděčná, ale zato velmi důležitá role.

                Těším se na společné hudební setkání v adventním čase