Klavírní jaro v muzeu

V nedělním odpoledni 25. května 2014 od 16 hodin se v Uhříněveském muzeu uskutečnilo tradiční klavírní vystoupení mých soukromých žáků a studentů, kteří předvedli vstřícně naladěnému publiku výsledky své práce za uplynulé pololetí. Děkuji všem rodičům, prarodičům a přátelům za vytvoření skvělé atmosféry, při níž děti tréma nesvazovala, ale naopak spíše povzbuzovala k ještě lepším výkonům.

Představili se jak začínající, tak pokročilí pianisté, sólový klavír doplnila velmi oblíbená čtyřruční hra. Lyrický úvod patřil našemu hostu, Aničce Hrabětové, žačce paní učitelky Marty Marečkové, dále vystoupili Vládík a Natálie Klemencovi, Martin a Karolína Humešovi, Tadeáš Švadlenka, Kristýna Pecková a Adam Rott. Program vyvrcholil procítěnou první větou z Beethovenovy klavírní sonáty „Měsíční svit“ a náladovkou „The River Flows in You“ od Yirumy  v podání Patricie Striežencové. Klavírní duo Lenka Mašindová a Petr Mareček předneslo Slovanský tanec č.16, Mozartovu klavírní sonátu D dur pro čtyři ruce a nakonec první část „Vif“ ze skladby „Scaramouche“ od Dariuse Milhauda na dva klavíry.

V programu zazněly skladby známých skladatelů (Vivaldi, Händel, Bach, Mozart, Beethoven, Dvořák), ale i autorů, s nimiž se na koncertních pódiích nesetkáváme  –  například Hopp, Burgmüller. Byli to skladatelé, dirigenti, kantoři, po kterých nám zůstala zejména instruktivní literatura pro děti a to tak rozkošná, že některé skladbičky jsou v permanentní oblibě u mě i u dětí. Nebo například Antonio Diabelli, jehož dílka také hrajeme, se proslavil nejvíce jako zdatný hudební vydavatel  a  manažer. Velký úspěch u publika mají rovněž zaručeny jazzové kousky od Emila Hradeckého, úsměvná moderna Ilji Hurníka či Ebenovy úpravy lidových písní.

Chtěla bych pochválit všechny děti, jak zvládly vypjatou situaci veřejného vystupování a zejména, jak se vypořádávaly s chybami. Chybovat je lidské, ať se sebevíc připravujeme, výpadek koncentrace může přijít a my s tím počítáme a pracujeme. Hudba probíhá v čase, radovat se z melodie znamená, že si spojujeme uplynulé s právě přítomným a předvídáme budoucí. Naopak chyba je pouze okamžik, statický výřez z celku, takže když nezpanikaříme, plynule pokračujeme a navážeme v opěrném bodě, vyznění celé skladby není vůbec ztraceno. Berme to jako naši „pihu na kráse“.

Ráda bych chtěla poděkovat také našim ochotným obracečkám not, Natálce Klemencové a Lucii Jírovcové, značným dílem přispěly k naší herní pohodě.  Je to nenápadná, nevděčná, ale zato velmi důležitá role.

                Těším se na společné hudební setkání v adventním čase