Závěrečný koncert, který završuje společné úsilí uplynulých
měsíců u klavíru, může znamenat pro každého účastníka něco jiného: pro úplného
začátečníka první samostatné veřejné vystoupení, které si uchová v paměti,
i když přijdou daleko významnější a důležitější veřejné exhibice. Pro
pokročilejšího pianistu již rutinní situaci, která k hudebnímu životu
zkrátka patří, až už ji má více či méně rád.
Je to čas příležitostí: užít si ocenění, potlesk,
poslechnout si výkony ostatních pianistů, seznámit se s novými skladbami, možnost
předvést svým blízkým, co dovedu – a věřte, že pro rodiče je to úplně jiný
zážitek, než poslouchat nezáživné vycvičování obtížných taktů doma
v obýváku!
Je to ale také příležitost více poznat sám sebe: jak se umím
přizpůsobit jiným podmínkám-nástroji, akustice, prostoru, publiku? Umím zvládat
trému? Někdo překvapivě zjišťuje, že publikum mu svědčí, naopak i na
sebejistého extraverta může dopadnout tíha okamžiku. Ale s tím se dá
pracovat.
Rodiny se sejdou, prožijí si slavnostní chvíli a možná
s překvapením zjistí, že jejich dítko zraje v uměleckou osobnost
s vyhraněným projevem, která svou energií dokáže zaujmout. „Ale ano, má to
smysl“ - říkám si v duchu a pociťuji vděčnost, že mohu dělat práci, kterou
mám tak ráda.
Pro ty z nás, které okouzlily tóny klavíru, je hudba
jako slastná droga: vyznačuje se extrémní návykovostí se silnými abstinenčními
příznaky, avšak při dlouhodobém užívání ji charakterizuje sklon
k optimismu, pohodářství a nezřízené chuti do života.
