O potlesku

 

Potlesk tvoří nedílnou a velmi důležitou součást každého koncertu klasické hudby: hudebníci zahrají, zazpívají a publikum je odmění potleskem. Nic složitého, řeknete si. Když se ale na tento fenomén podíváme blíže, můžeme zjistit, že situace není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá.

Kdy tleskat a kdy ne?

Předně vyvstane otázka: Kdy tleskat a kdy ne? V případě neškoleného publika složeného z přátel a místních lidí, které navštěvuje koncerty našeho amatérského sboru, je to často prekérní problém. Nadšené tleskání v nevhodný čas si totiž vyslouží jedině zamračené pohledy poučenějších posluchačů a jednoznačné gesto dirigenta. „Proklatý zkostnatělý rituál!“ může si pomyslet „provinilec“ nadobro odrazený od dalších pokusů vyjádřit svůj názor tímto formálně institucionalizovaným způsobem.

Přesné zásady potlesku však nejsou výrazem nějakého intelektuálního snobství, neboť mají důležitý praktický i estetický smysl. Mnoho skladeb je rozčleněno do více částí a konkrétně pro sbor je často klíčové čistě nasadit úvodní tóny následující části podle závěrečného akordu části předchozí. Zlaté pravidlo TLESKAT AŽ PO SKONČENÍ CELÉ SKLADBY navíc umožňuje posluchačům ocenit skladbu jako celek, vnímat jednotlivé části v dalších souvislostech, vychutnat ticho naplněné významem.

Pro nejisté posluchače však máme několik snadných indicií, které jim pomohou v orientaci. Předně zmiňme program: tištěný letáček zpravidla obsahuje podrobné informace o uváděných skladbách a navíc je to též ideální úniková možnost pro nudící se posluchače („když už ztratím soustředění, aspoň si počtu“ …. pro ty, kteří je potřebují, nezapomeňte si příště vzít s sebou na koncert brýle, možná je budete potřebovat:-).

Další možností je řídit se chováním ostatních lidí v publiku. Ale pozor, tento postup funguje dobře pouze v situaci, kdy je většina návštěvníků dobře zorientovaná, v opačném případě může dojít k tzv. „opatrnému potlesku“, který náš problém vůbec neřeší a rozebereme jej podrobněji níže.

Pro ty z publika, kteří jen odpočívají, meditují či spí, tu máme nakonec radu nejjistější a nejjednodušší: sledovat chování dirigenta. Jakmile se otočí k posluchačům, můžeme výkon s úlevou ohodnotit potleskem. V případě duchovních skladeb, lakonicky řečeno, jakmile uslyšíte amen, brzy se dočkáte konce.

Typologie potlesku

Nyní, když jsme úspěšně vyřešili klíčovou otázku kdy tleskat, můžeme přikročit k samotnému zkoumání potlesku podle jeho délky, intenzity a atmosféry. Všichni jsme zažili potlesk (i kdyby to mělo být naposledy na besídce v mateřské školce) a všichni jsme také někomu v životě tleskali – známe tuto společenskou situaci z obou stran, což nám usnadňuje porozumění situaci. Ačkoliv žádný potlesk není stejný, podobně jako publikum není nikdy úplně stejné, na základě našich zkušeností můžeme vysledovat určité opakující se vzorce chování a pokusit se o typologii potlesku.

Potlesk vlažný

Kratší, málo intenzivní, formální. „Aby se neřeklo“ – publikum produkce neoslovila, záměr se nepotkal s vřelým přijetím. Amatérskému sboru se může přihodit na novém místě, s náročnějším programem (moderna), kam nedorazí jeho „kmenové“ publikum. Většinou se ale amatérskému sboru nestává. Když narazí spřátelené publikum na náročnější program, je z toho spíše potlesk „povzbuzující“.

 

Potlesk povzbuzující

Delší, střední intenzity, vřelejší. Dal by se přeložit do slov jako: „Sice tomu nerozumíme, ale víme, kolik jste do toho vložili času a úsilí, a to je třeba ocenit.“.

Potlesk opatrný

Přechodná forma potlesku se slabší intenzitou, která může bouřlivě začít, ale také brzy skončit nebo se rozvinout do plnohodnotného potlesku intenzivního. Transpozicí do slov je to něco podobného jako: „Nikdo se ke mně nepřidal, tak to se asi ještě nemá tleskat, nechápu tedy proč, byla to taková pěkná písnička“.

Potlesk nadšený

Dlouhý, silnější intenzity, srdečný. To je chvíle radosti a vyplavování endorfinů pro účinkující, pocit dobře oceněné práce. Skvělé zjištění, že děláme radost nejen sami sobě, ale povedlo se udělat radost i ostatním. Nicméně tato čistá nezkalená emoce nemá bohužel dlouhého trvání, protože ji brzo vystřídají úvahy o ožehavém problému optimálního načasování odchodu z jeviště. Neodejít ani příliš brzy, ani příliš pozdě, aby se z potlesku nadšeného nestal potlesk „povinný“, je umění, které se piluje pouze opakovanou zkušeností.

„Standing ovation“ – potlesk ve stoje

Potlesk překonávající mnohonásobně předchozí očekávání. Liší se i kulturně, Češi jsou spíše chladnějším publikem. I amatérská produkce může vyvolat nezapomenutelný umělecký zážitek, který  nespočívá v technické dokonalosti, ale spíše v předání nadšení, výrazu, emocí z účinkujících na publikum. 

Potlesk ve stoje si zaslouží přídavek…což je pro amatérská uskupení problém. Při organizačním zmatku před koncertem většinou na takové úvahy není ani pomyšlení. Hlavně čistě nasadit, neskončit o půltón níž, nezrychlovat nebo se neztratit ve fuze, to je to, co sboristky spíše trápí. Když už přijde úspěch, co přidat, aby to nebylo příliš dlouhé a hodilo se to k právě proběhlému programu? Při provádění seriózních obsáhlejších skladeb přidávat cokoliv jiného navíc postrádá smysl, nehodí se, a tak se třeba pouze zopakuje virtuózní pasáž.

Rozdělené lidstvo

A jaké jsou vaše zážitky z publika či jeviště? Obohaťte naši typologii svými postřehy. A až budete příště tleskat, všimněte si: lidstvo se dělí na dvě přísně oddělené skupiny lidí. Jedni tleskají zásadně levou rukou o pravou, druzí pravou o levou. S leváctvím či praváctvím to nemá nic společného. A do jaké skupiny posluchačů patříte Vy?

 

Mnoho výborných příležitostí k nadšenému srdečnému potlesku přeje za AKORDUM

Lenka Mašindová

Koncert Loutna česká

Uhříněveský kostel Všech Svatých 28.11. 24 od 20 hodin:

Program: Adam Michna z Otradovic - Loutna česká 

LOUTNA ČESKÁ v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí, v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitelně znící Složená a vydaná od Adama Michny z Otradovic Jindřicho-Hradeckého. Léta Páně 1653.

Toto je původní, patřičně barokně košatý, nadpis nejznámější české sbírky duchovních písní, kterou uslyšíte v uhříněveském kostele Všech svatých 28. listopadu 2024 ve 20 hodin v podání ženského sboru AKORDUM pod vedením dirigenta Ondřeje Kunovského.

 

Kdo by neznal dojemnou vánoční ukolébavku Chtíc, aby spal, Nebeské kavaléry, Vánoční roztomilost či koledu Magnét a střelec?  Jméno Adama Michny z Otradovic, katolického básníka a skladatele raného baroka, je veřejnosti dobře známé právě díky těmto nádherným vánočním písním, které dodnes oživují repertoár mnoha profesionálním i amatérským souborům.

Ani samotná sbírka Loutna česká, není hudebnímu publiku neznáma, díky nahrávkám souboru Musica Bohemica Jaroslava Krčka (1991), souboru Ritornell Michala Pospíšila (1996) či nejnověji Ensemble Inégal Adama Viktory (2015).

Poslech a srovnání těchto tří nahrávek může pozorným posluchačům dobře ilustrovat osud mnoha barokních hudebních skvostů, které byly za života svých tvůrců velmi oblíbené, ale pak se na ně postupem let zapomnělo. Zapomenuté a poztrácené tisky a opisy partitur nebo jednotlivých hlasů  ležely na kostelních kůrech, v archivech a knihovnách, než byly v 19. a 20. století náhodně objeveny, probádány muzikology, rekonstruovány a opět vydávány a provozovány.

Je důležité se uvědomit, že i v případě Loutny české dosud nemáme k dispozici celou původní partituru, pouze nekompletní tisky či opisy jednotlivých partů, a také proto se jednotlivé nahrávky od sebe tolik liší, neboť (kromě uměleckého záměru) odrážejí aktuální stav bádání v dané době. Naše provedení vychází z edice nakladatelství Bärenreiter (2019).

Adam Michna Loutnu českou vydal tiskem, což v té době vůbec nebylo běžné. Autor ale takříkajíc splňoval naléhavou společenskou objednávku. V době pobělohorské, v období nucené rekatolizace českých zemí, vyvstala církvi naléhavá potřeba duchovních písní v českém jazyce, aby se obyčejní lidé měli s čím ztotožnit. Bezprostředně po Bílé hoře se tento nedostatek českých duchovních písní řešil často velmi pragmaticky: přebíráním protestantských chorálů s předělanými texty. A proto není divu, že dílo Adama Michny, rodáka z Jindřichova Hradce, absolventa jezuitské koleje, nadaného hudebníka a básníka, činného v mnoha místních spolcích, se brzy začalo těšit velké oblibě.

Na rozdíl od ostatních Michnových kancionálů (Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika) Loutna česká tvoří tematicky ucelený cyklus poetických písní, které jsou propojeny instrumentálními doprovodem, takzvanými barokními ritornely. Slova jsou nádherná sama o sobě, můžeme je vnímat jako duchovní text o mystickém sňatku Panny Marie s Bohem Otcem nebo lidské duše s Kristem, ale také jako moderní milostnou lyriku. Vyznačuje se dramatickými proměnami citů a nálad, najdeme zde celou škálu básnických výrazových prostředků: zvolací a tázací věty, nadsázku či opakování určitých výrazů na začátku či na konci verše za účelem zdůraznění sdělení.

„Loutna sprostná, však důvěrná, přijmiž ji mile k sobě, loutna tvému synu věrná, ji připisuji tobě.“

Loutna česká je výjimečná spojením krásné hudby i slova. Má komornější ráz, je prostá, může si ji zazpívat kdokoliv, ale možná právě proto chytne za srdce. O její nadčasovosti svědčí přetrvávající zájem veřejnosti, vznikající nahrávky, nové edice a vlastně i náš koncert… jste srdečně zváni!